109

Žiju ve společné domácnosti s mimozemšťanem…
Trvá to už nějakou chvíli…, dva nebo tři roky?..vlastně už ani nevím…
Začalo to jednoho dne, kdy můj hodný roztomilý synek zčistajasna ZMIZEL!!!
Hledala jsem ho marně.
Místo něho  se v jeho pokoji objevil jakýsi hubený vyčáhlý nemluvný a protivný ufon a začal systematicky odstraňovat všechny synovi hračky… 
Od té doby se všechno změnilo…Ze dne na den přestaly výlety, které mimozemšťana nudí a nebaví…Ze dne na den zmizelo mazlení a pusa před spaním… místo Bleska Mc Queena se zjevil Anakin Skywalker a všechny dětské sny zmizely bůhvíkam…
Teď stojím u okna s hrnkem horké kávy a pozoruju jak venku prší. Voda stéká ze střechy a vsakuje se do vyprahlé trávy…Konečně, rostlinky už vláhu potřebovaly …Za normálních okolností mívám moc ráda taková líná víkendová rána, kdy vstanu brzy, nikam nemusím, jen se tak ještě v županu zabořím do křesla a s knihou v ruce vychutnávám ticho.
Ale v poslední době je toho ticha AŽ MOC…Tak jako rostlinky potřebují vláhu, my ženy se potřebujeme občas vykecat.
A já už dva měsíce pracuju z domova, ve kterém se kromě mě vyskytuje pouze ten MIMOZEMŠŤAN.
Na rozdíl od mého malého upovídaného chlapečka tento tvor téměř nemluví,  a na otázky odpovídá jednoduchými skřeky.
Pokud je vůbec slyší, neboť mu k hlavě  přirostly sluchátka…
Když se ho zeptám, kam zmizel ten můj malý chlapec, jen pokrčí rameny..”Někdo takový že tu žil???..nevím, nepamatuju si…”
 
 Karanténu tráví  celé dny zavřený v synkově dětském pokoji. Půl dne zde prospí a zbytek prokrastinuje u počítače, tvrdíc, že pracuje.
Občas vyjde ze svého brlohu, kam mu v rámci zachování duševního klidu raději už dávno nelezu a vypustí větu jednoduchou.
Nejčastěji týkající se jídla :
„Co bude k obědu?“… „Mám hlad“… „Kdy bude večeře?“
Nebo /pro muže tak typické/ hledání různých předmětů, které prostě ze záhadných důvodů nevidí, přesto, že je má na očích:
 „Nevíš kde mám/kde je…?“ /doplň cokoli od mobilu po čisté ponožky/
„Kam‘s mě dala…?“ /doplň totéž/
„Je tu někde…?“ /doplň co Tě napadne/
„Máme ještě…?“ /doplň jakoukoli potravinu/
„Proč nemáme..?“ /doplň cokoliv/
Celé dny chodí tento mimozemšťan oblečen v pyžamu. Svačinky si bere do brlohu a kdybych nezakročila, bral by si tam i oběd a večeři. Ale to už bych ho neviděla vůbec, a také by ztratil poslední zbytky slušných návyků, které jsem mu kdysi/teď vidím, že marně/ vštěpovala.
U oběda se s ním konečně snažím navázat konverzaci. Má jako vždy na hlavě sluchátka a čumí do tabletu.
Vedu monolog. Po pěti minutách odezírání ze rtů MU to docvakne a sluchátka odloží.
„Říkalas něco?“…zařve, neboť je z hlasité hudby již nahluchlý…
Konečně mohu začít.
Mé dotazy a konverzační náměty jsou jednoduché. Týkají se povětšinou školy a drobných domácích prací…
“Udělal jsi už..?“…Poslal jsi…?“… „Máš hotovou…?“…
Když to nepomůže, přiostřím: „To jsem zvědavá, kdy už konečně uděláš, uklidíš, napíšeš……!!!“
No a nakonec už jen výhružně řvu: „Jak to že jsi doteď neudělal, neodevzdal, neodnesl, neuklidil…!!!!“
 
Když mimozemšťana už opravdu hoooodně dlouho nevidím, nepropadám panice.
Abych se přesvědčila, že ještě žije , vylákám ho z brlohu lstí.
Je to jednoduché.
 Stačí hlasitě zařvat:

„JÍÍÍÍDLOOOOO!!!!!!“
Dveře brlohu zaskřípou a vynoří se hlava…je to dobré…ještě žije…:-)

 ————————————————————————————————–
A jak jste na tom se svými potomky vy????…:-)
 
 

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account