Lucie a její hračky: Boj o majetek v batolecím věku
Moje 21 měsíční dcera Lucie je vcelku roztomilé, veselé, usměvavé dítě. Až na to půjčování hraček.
V momentě, kdy se dětská návštěva ocitne v Lucčiné hračkárně a chce si půjčit její hračku, mění se Lucka v dravého lva (což ostatně koresponduje s jejím znamením), s okomentováním „moe“ (= moje) a pískotem bere hračky dětem z ruky. Lucka nemá oblíbenou hračku, na které by visela. Jde jí prostě o to, aby někdo neměl její věc.
Její dětští kamarádi reagují různě. Například o dva měsíce starší chlapec to většinou flegmaticky vzdá a odejde k jiné hračce, možná si v duchu myslí něco o potrefené ženské, nevím.
Co s tím? Vysvětlování, že jí hračku nikdo nevezme, že se jenom podívá a zase ji vrátí, nepomáhají. Nefunguje rázné okřiknutí. Neosvědčila se metoda, že návštěvě půjčíme jinou hračku místo té, kterou chce. A tak už často jen nevěřícně přihlížím, jak dychtivě se ta moje Lucka pere o její hračky.
Google mi na zadání „dítě nechce půjčovat hračky“ vyplivnul spoustu různých rad, tipů, vysvětlení.
V batolecím věku 0-3 roky je dítě velmi teritoriální, do svého držení započítává rodiče, sourozence, věci, jídlo, hračky i domácí mazlíčky. Ačkoli se nám to nelíbí a na ostatní okolí to nepůsobí příliš dobře, když dítě spustí pláč, řev a křik kdykoli si nějaké dítě půjčí jeho hračku, patří to k přirozenému vývoji. Od dvou do šesti let je majetnické vnímání světanedílnou součástí dětského vývoje. Děti nejsou ve skutečnosti sobecké, jen se na svět kolem dívají přes sebe samé, svou osobnost a své potřeby. Vše souvisí s pochopením konečnosti (půjčení hračky skončí a hračka se zase vrátí zpět).
Časem se prostě naučí, že v kolektivu dětí platí určitá pravidla. A že když něco půjčí, zase se jim to vrátí. I proto by mělo dítě trávit čas s dětmi podobného věku, aby zjistilo, jak to mezi nimi chodí.
Jen doufám, že Lucka tu konečnost už brzy pochopí.
Zdroj foto:Pixabay.com
