Nejdříve se Vám trochu představím, jmenuji se Klára. Bydlím v malé vesnici, kde chovám pár zvířat s manželem. Miminko přišlo nečekaně, ale nebránili jsme se tomu, ba naopak s každým týdnem jsme se těšili více a více.
Těhotenství probíhalo v naprostém pořádku, podle pana doktora jako z knížky.
V ničem jsem se neomezovala, jak v jídle, tak v práci. Kydání hnoje a krmení zvěře bylo na denním pořádku. Bříško pomalu rostlo a blížil se konečně den D. …. Jenže ouha ono nic, malá se držela jako klíště. Ani jízda traktorem po poli ji nic neříkala. Prostě si dávala načas.
Až konečně týden po termínu….večer usedam k televizi, když najednou ucítíme LUP a mokro.
V hlavě se mi bleskne, zdali mám vše zabalené, přichystáno. Snad ano, jdu si dát horkou sprchu a čekám na pravidelné kontrakce. Manžel je velice netrpělivý a neustále se mě ptá…už jedeme, už jedeme?
Nikam nespěchám, zkontrolují tašku, papíry, hodím kabelku přes rameno a vyrážíme. Kontrakce jsou pravidelně po 5 minutách. Cítím se tak zvláštně, šťastné, že konečně budu mít berušku u sebe…
Přijíždíme do nemocnice, sestře hlásím co a jak. Doktor mi provedl vyšetření a s úsměvem mi hlásí, že jdeme na porodní sál. Otevřená na d a prsty.
Odebírám se na sál, v klidu bez bolesti, kontrakce prodychavam. Ve 4:30 jsem na sále. Vyžádání si výrivků na urychlení, sestra se směje, že máme dost času. Ale já ji prostě chci a basta.
Ve vyrivce se kontrakce zrychlují a začínám je dost pociťovat, v hlavě mě běží představa…boze jak dlouho?
Po chvíli volám na sestru, že už chci ven, že mám hrozny tlak na spodek, sestra mě zkontroluje a popohani na lehátko.
Tak a jdeme na to…. Na dvě zatlačení byla Kristýnka venku, bez nastrihu a na hodinách bylo 5:12hodin.
Jsem šťastná, prestastna….pro mě krásný, rychlý porod.
