Možná tě následující řádky překvapí, vzhledem k titulu článku, a možná mě budeš trochu nenávidět. Když se narodil můj první syn Šimon, nevěděla jsem, co jsou to koliky, šílený nedostatek spánku a pod. On byl to nejspokojenější miminko na celém světě. Po šestinedělí se budil maximálně jednou za noc a od třetího měsíce spal celou noc. Když jsem dokonce jednou zůstala doma celý týden sama, to mu bylo tak sedm týdnů, tak jsem se zvládla i nudit. Měla jsem uklizeno, navařeno a spokojené miminko k tomu.

Byl to skvělý začátek do mateřství. Lepší jsem si nemohla ani přát. Popravdě, po tom porodu, co jsem měla, jsem si to zasloužila. Ale to je jiný příběh.

Samozřejmě spokojenost netrvala věčně a neustále. I on měl své špatné momenty a trápení, ale lehce jsme si s tím vším poradili. Postupem času jsem se ale začala ztrácet v mateřství a s mojí nespokojeností přibývala i Šimonkova nepohoda. Než se narodil Kubík, už jsme docela válčili a jak už asi víš, po narození Kubíka jsem se změnila v opravdovou Mamsterku.

Každé dítě je jiné

Šimonek byl opravdu spokojené dítě, nastavené jako hodinky. Hlavně ze začátku. Možná to bylo i tím, že po každém kojení, nebo když jsem ho uspávala, tak jsem mu řekla, že se uvidíme za tři hoďky. Večer jsem mu zas řekla, že se uvidíme ráno. Nemysli si, kojila jsem na požádání a ke konci kojení jsem ho kojila co hodinu. Ale začátky jsem měli takové – ukázkové, hodinkové.
Jediné, s čím jsem se musela u Šimonka “poprat”, ohledně spánku bylo, že se mu měnily potřeby každé tři měsíce. To znamená, že co tři měsíce jsem musela zjistit, jak chce a potřebuje poupravit večerní uspávací rituál. To je taky zajímavá cesta. Uspávaní v náručí vystřídalo uspávání na prsu, nebo prosté položení do postýlky. Potřeba blízkosti se střídala s potřebou vlastního prostoru. Zpívání se tu a tam setkalo s odporem už při prvních tónech. No prostě abych se náhodou nenudila. Když už jsem si konečně na něco zvykla, přišla změna.

Ale nic z toho, co jsem si zkusila se Šimim, mě nepřipravilo na to, co mě čekalo po narození Kubíka.

Ten, na druhou stranu, nikdy spát nechtěl. Ne, že by byl nějak zvlášť uplakaný nebo nespokojený, ale spánek bylo něco, čemu se musel naučit. Ať jsem dělala, co jsem dělala, nestačilo to k tomu abych si opravdu odpočinula. A tak jsem se 10 měsíců každý den cítila, jako bych večer vypila minimálně láhev vína. Ať už jsem usla s ním u kojení v sedm hodin večer, nebo jsem pečovala o svoji duši do jedné do rána, každý den jsem se vzbudila s „kocovinou“.
První týdny, měsíce spal jen 20 minut přes den a v noci to taky nebyla žádná sláva. V noci se budil alespoň co dvě hodiny s tím, že mezi 1-3 hodinou ranní nespal vůbec. A to byl ten lepší případ. Když už se mi ho povedlo uspat, tak v pět ráno už byl znovu vzhůru a už nespal. Postupem času se intervaly prodlužovaly, až jsme se dopracoval i k dvou hodinovému polednímu spánku, ale chtělo to hodně práce.

Co všechno jsem vyzkoušela, abych se mohla vyspat?

Prso a šátek
Šestinedělí jsem moc neřešila, je mi jasné, že nemůžu očekávat zázraky a dítě nezačne jen tak hned spát celou noc. Největším problémem přes den bylo, že když už konečně usnul, tak spal zhruba dvacet minut. Je to logické, tak dlouhý mají mimina spánkový cyklus. Jenomže, ono mu těch dvacet minut nestačilo a pak byl nevrlý a moc se s ním nedalo. Jeho problémem bylo, že se ještě nedokázal přehoupnout do dalšího cyklu, a tak se mu nepovedlo znovu usnout.
První týdny mi v podstatě prospal na prsu, nebo taky u prsa. To mu bylo jedno, hlavně že tam to prso bylo. Já jsem docela trpělivá a tak jsem se snažila to nějak skloubit s ohledem na to, že mám i staršího syna. Rozhodně jsem Kubíkovy nechtěla hned první týdny cpát dudel do pusy. A tak jsem se vlastně stala dudlíkem já.
Když už toho na mě bylo moc, začala jsem častěji používat šátek. Je pravda, že v šátku někdy vydržel spát i dvě hodiny. Jenomže, to jsem ho pak nosila asi tak osm hodin denně a byla jsem prostě vyřízená. Obdivuji ženy, které zvládnou nosit tak moc, ale pro mě to opravdu není. Tady zas byl problém v tom, že spal, dokud byl v šátku, ale jakmile jsme ho chtěla vyndat, tak se vzbudil. Navzdory tomu jsem vydržela několik dlouhých týdnů. Ale myslím, že jsem za to platila docela vysokou daň. Ano, bolelo mě všechno, mám rozestup, takže špatné záda apod., ale nejhorší na tom bylo, že jsem byla přesycená doteky. Večer jsem už neměla sílu na to, aby po mě někdo lezl, nebo se mě jen lehce dotýkal. Kontaktní rodičovství je fajn, ale to neznamená, že člověk musí nosit od rána do večera.

Každý to máme jinak. Nic není stoprocentně správně nebo špatně.

Společné spaní
Setkala jsem se s názory, že společné spaní je prostě zaručený „trik“ pro dětský spánek. Takový lék na všechny dětské trable. Musím ale všechny ty, co si myslí, že je to tutovka, zklamat. Není to tak. Alespoň v naší rodině ne. Měla jsem připravenou otevřenou postýlku, která byla přiražená k mé posteli. Tu Kubík neviděl několik měsíců, protože spal hned vedle ní, na mé posteli a přesto nespal bezproblémově. Určitě to pomáhá, hlavně když ho něco trápí, rostou mu zuby nebo je nemocný. V takových chvílích spí jedině tak, že je na mě nalepený tak moc, že už blíž ani nemůže být. Určitě, společné spaní jsem podporovala vždy, ale přece jen mám raději, když mám svůj prostor na dýchání. A i Kubík má teď ve zvyku odvalit se na své místo po kojení.

Hurá mám svou postel opět pro sebe!

Balón
Když už nepomáhalo prso, ani šátek a jak víš, tak společné spaní vůbec, tak přišel na řadu balón. Kolik hodin jsem proskákala na tom balónu! Nechápu, kde jsem brala tu energii několikrát za noc vstávat a uvazovat prcka do šátku, protože jinak se uspat nenechal. A skákala jsem a skákala. A plácat na zadek jsem musela tak silně, že mě z toho bolely ruce. Neuvěřitelné, co člověk neudělá pro chvilku spánku. Ale díkybohu existují všechny tyhle vymoženosti dnešní doby. Už tak to je náročné být matkou. Tak proč si to aspoň trochu neusnadnit.
Dudlík
Aaaa ďábelská pomůcka – cumel, šidítko, pacifikátor (můj doslovný překlad z US angličtiny).
No a co?! Radši dítě naučím na dudlík, než abych jím měla být já, respektive mé prso po nevím jak dlouhou dobu. Co měl můj, tehdy 2 a půl letý syn pořád dělat, zatímco na mě vysel jeho mladší brácha? Tak jsme Kubíka učila na dudlík. Možná si říkáš: „Učila? To je trochu divné.“ Je, popravdě. Většina matek je asi ráda, když jejich dítě odmítá dudlík. Tedy, pokud je bez něj v pohodě. Což nebyl můj případ.
Kubík dudel odmítal jak se dalo. „Prso! Prso! Prso!“ by řval, kdyby uměl mluvit. Tak jsem vyzkoušela snad všechny tipy dudlíků, které na trhu existují, až jsem jeden našla. Cpala jsem mu ho do pusy tak dlouho, až jeden dudlík přijal. To bylo někdy kolem třetího měsíce. Takový ten zvláštní s velkou plackou, který hodně připomíná prso a je určen miminkům do tří měsíců. Hahaha! On ho měl od tří do šesti.
A dudlík má i teď v roce a tak brzo se nechystám odnaučovat. A víš co ještě? Pořád se v noci budí třikrát nebo i častěji, jak to dělal vždy, a jediné co chce, je moje prso. I přes den, když má blbou náladu, nebo je nemocný, chce prso. Takže ani císař ani dudlík nezpůsobili to, že by nějak bojkotoval kojení – to se nestalo nikdy, nebo se dokonce odstavil. I takové názory jsem slyšela. No a vypadá to tak, že se ani odstavovat nechystá.

Kolik mýtů koluje ve společnosti. A kolik starostí a bolesti bychom si ušetřily, kdybychom si je neprědávaly dál a hlavně je neposlouchaly.

Kočárek
Když bylo Kubíkovi kolem půl roku, Šimonek začal chodit do školky a tak jsem každé ráno a v poledne museli absolvovat vycházku kočárkem. Do té doby v něm téměř neležel, protože to byla pokaždé hrůza. Ale v lednu, v těch mrazech, jsem ho odmítala nosit v šátku. Plus, já jsem opravdu moc citlivá na změny teplot a šílím, když mi je horko. Neumím si představit, že bych byla vevnitř budovy navlečená s Kubíkem na sobě. I teď mi je špatně, když si to představím.
No, a světe div se, po týdnu, dvou se s tím smířil natolik, že v kočárku spal moc rád a opravdu dobře. A tak jsem si konečně mohla přes den aspoň na chvilku odpočinout. Hezky jsem ho tam udrncala a když měl problém přehoupnout do dalšího cyklu, tak jsem ho udrncala znovu a spal i dvě dlouhé hodinky.

Přišla svoboda. Svoboda si odpočinout, svoboda pohybu. Znovu jsem si mohla hrát se starším synem a mohl po mě klidně skákat a já neměla chuť se z toho oběsit.

„Hojdátko“
Znáš takovou tu věcičku, kterou si pověsíš ze stropu, visí na pružině, vložíš tam svůj poklad a houpeš ho a houpeš? Jo?
Tak to jsme si pořídili. Už nevím přesně, kolik mu bylo. Ale. Dva týdny se malý budil co pár minut a jediné místo, kde spal déle než těch pár minut, byla moje náruč. Nejdřív jsem ho uspávala aspoň hodinu a pak jsem ho musela držet a držet. Naštěstí si můj milý vzpomněl, že jeho známí mají to „hojdátko“ a už jej nevyužívají. Tak ho přinesl domů a já se mohla poprvé za dva týdny trošičku prospat. Samozřejmě se budil, ale už jsem ho nemusela držet nekonečné hodiny.
Nakojit, uspat, položit a houpat a houpat a houpat. Hlavně neusnout příliš brzy. To jsem pak byla znovu na začátku.
A přes den stejný scénář. Některé dny to měl opravdu těžké a tak jsem ho houpala i dvě hodinky, s přestávkami samozřejmě. To už byl Šimonek ve školce, takže to už tak moc nevadilo, že nic jiného nedělám, jen uspávám. Popravdě, ono to byl odpočinek i pro mě na jednu stranu. Čekat na posteli až se malý začne stěžovat a uhoupat ho zpátky do spánku. V té době jsem toho stihla hodně přečíst a napsat.
Všechno má své výhody a nevýhody.
A tak, postupem času se Kubík naučil spát, spánek začal přicházet ve stejném čase a intervalech a mohly jsme zajet do nějakého známého režimu. Dnes mu je přes rok a přes den spí někdy v postýlce, která je pořád na stejném místě, někdy v posteli. K usnutí mu stačí jen moje náruč a nějaká známá melodie. Už to není ten nekonečný boj a věřím, že brzy se i ten noční spánek zlepší, už teď to je docela pohoda. Je to jen otázka času, kdy začne spávat celou noc.
A jak bojuješ ty se spánkem? Jaké triky používáš při uspávaní?
Komentuj, piš, sdílej. Mrkni na moji FB stránku a dej lajk. Mooc ráda tě tam uvidím.