Kam dále, kam blíže? Aneb opravdový start

Přijde mi, že všechno už tak nějak vím. Už jsem byla na tolika sebezdokonalovacích workshopech, přečetla řadu knih a mluvila se spoustou chytrých lidí. Už to možná i částečně žiju. Vím, že mi chyběla sebeláska, sebeúcta, tak dělám víc věcí pro sebe, hlídám si hranice, dokážu i poradit druhým a jsem určitě víc sama sebou…

…ale pořád, jako by mi něco chybělo…

Spousta z nás dychtivých po sebepoznání, sebezdokonalení, někdy dokonce po osvícení, prošla výše popsanými i dalšími cestami a procesy a řídí se poznáními a radami, které si z této cesty odnesla. Udělat z těchto všech poznání lahodný životní koktejl je velké umění!

Naše vývojová část cesty, které říkám usazení se na břehu své řeky života, přichází často po vývojové části vypadající jako bláznivé skákání v této řece z kamene poznání na kamen zmatení. Ta známá sinusoida nahoru a dolu. Chuť a pachuť našeho životního koktejlu se v té době dost výrazně mění a jsou chvíle, kdy ani polknout jej nelze. Slýcháme: „To je normální. Když do něčeho v sobě hrábneš, tak to pak bolí.“ Říkají to ti, co mají stejnou zkušenost, nebo učitelé, průvodci, kteří to tak měli, či stále mají… Vývoj jde prý totiž přes bolest.

Je to ale opravdu výsledek toho hrabání si do sebe, který vždy musí přijít?

Není to spíše výsledek toho, že jsme nezačali úplně od začátku?

My, přiznejme si, totiž zpravidla nezačínáme na startovní čáře. Jako bychom začali maraton běžet od druhé třetiny. Takové naskočení do vlaku na trase poznání, který už odkudsi nějaký kus ujel a my ten kus neviděli. Co to znamená? To znamená, že často na své vývojové cestě vynecháváme něco, co je naprosto podstatné!

Podstatu samotnou

Naskočením později na pomyslný vlak si nekrátíme čas na ní. Naopak si jej neúměrně prodlužujeme a rozmazává se nám tím chápání toho, co bychom s pochopením podstaty, startem od startu, měli jako lusknutím prstu.

Dál, nebo zpět!

To, co v sebe rozvoji přeskočíme, nás dříve či později dožene. Třeba v podobě: „A pořád, jako by mi něco chybělo…“

Mluvíme o sobě, říkáme Já. Já jsem takový a makový, a i to jsem já se vším co mám a jednou jsem takový a podruhé takový, přijímám se takový, jaký jsem.

A když se zeptám: Kdo jsi? Co je tvoje podstata? Co je podstata tvého bytí? Co mi odpovíte?

Mluvíme o lásce, skloňujeme ji všemožně, a dokonce ji dáváme spoustu přívlastků. Mateřská, rodičovská, upřímná nesobecká, milenecká, univerzální… Pestrost je v životě důležitá, žádoucí, zajímavá. Ale i krásně rozkvetlý strom vychází z jednoho kmene a jednoho základního kořene, či kořenového systému…

(Borovice lesní: Kořenový systém je založen na existenci mohutného, do značné hloubky jdoucího hlavního kořene; boční kořeny se naopak bohatě větví do šířky, proto je dobře ukotvena v půdě a je považována za zpevňující dřevinu. Ve vichřici se zpravidla nevyvrací, ale láme. Využívá vztahy mykorhizy s více než 120 druhy hub.)

No uznejte, není to skvělý základ moudré bytosti? Zpět ke kořenům zní sice jako klišé, nicméně je to, TO ONO. Zádrhel nastává v momentě, kdy chceme zjistit, co to ten kořen je. Kde ho hledat v našem případě, když pod zem nesaháme (zatím 😊)

Mělo by to být jednoduché. Pokud mluvíme o sebe poznání, je tím kořenem ono samo JÁ. Podstata toho, kdo jsme. Kdo, nebo co je naše já?

Dojít, například sebe dotazováním až na konec, respektive na začátek je velká věc. Velká!  Protože, jak bychom právě bez tohoto poznání mohli cokoli ve svém životě dále objevovat, když…

Když nevíš, kdo ve své podstatě jsi:

– jak můžeš být sama sebou? Kým to jsi? Jsi sama sebou, nebo jsi představou o sobě?

– jak můžeš být sama se sebou? S kým to jsi? Necítíš prázdnotu?

– jak můžeš na sobě pracovat? Na kom to pracuješ? Není tvá práce trošku marnost?

– jak se můžeš mít ráda? Koho to máš ráda? Nehledáš lásku jinde?

– jak můžeš vědět, co opravdu chceš? Kdo to chce, chceš to ty, nebo čí je to přání?

– jak můžeš milovat? Kdo v tobě miluje? A miluješ vůbec, nebo co je to? Je to láska?

– jak můžeš být milován? Koho to má kdo milovat? Tvoji představu, nebo jeho?

– jak můžeš poznat vše ostatní? Když nevíš, kde je základna tvého poznání?

– jaká je pak kvalita tvého života? Který život je ten tvůj?

– jaká je realita tvého života? Žiješ svůj život? Nebo žiješ systém dávno naučený?

– jak můžeš mít sebe vědomí? Vědomí sebe, vědomí JÁ, kde se vezme, když JÁ je nepoznané?

– jak můžeš dát něco ze sebe? Co vlastně dáváš?

– jak můžeš dát něco sobě? Komu to dáš, když nevíš, kdo jsi?

– a tak dále…

Pokud jsme prošli touto cestou až na začátek, budou pro nás ty další kroky o mnoho snadnější, budou dávat větší smysl a budou nás vést od podstat k čistým poznáním. Už nás tolik nezaskočí další otázky, které si budeme pokládat. Například: Co je LÁSKA?

Začneme zkoumat tu energii. Odloupávat to, co do ní nepatří, co jsou jen představy o ní, přívlastky a barvy. Půjdeme až na začátek.

A pak teprve můžeme poznat, co je ta, o které se stále mluví, že nám chybí, a že jí tak potřebujeme.

Krásná a neznámá sebeláska

Co myslíte, budete ještě dumat o tom, co sebeláska je, když budete znát skutečné významy slov, ze kterých je složena? Podstatu oněch božských bytostí JÁ a LÁSKA. Nebo už to bude něco jako káva s mlékem? Voda se sirupem, víno s minerálkou? Prostě jedno. Bude to jedno? Jak to nyní cítíte???