Znáte ten pocit, když něco nevyjde podle vašich představ? Jak ale rychle změnit cestu s co nejmenší psychickou újmou, když se jedná o život vlastního dítěte? Nikdy jsem si nic extra neplánovala, ale hrubé představy má každý. Jak to bude až skončí školu, jak to bude až bude bydlet s přítelem..až se vdá…až bude mít děti..až, až, až.
Po předčasném porodu se mi změnil život na radost i bolest bez plánů. Jediným cílem bylo žít teď a tady, protože budoucnost dokonce i zítřek byl až příliš nejistý. Už nezáleželo na tom, jaké bude počasí, co si vezmu na sebe, co si dám k snídani, co budu ten den dělat a jestli si pustím film nebo přečtu knížku. Během 12 hodin se mi obrátil život vzhůru nohama a nic nebylo jisté. Jak člověk může žít, když nemá jistotu? Já to nevím. Prostě jsem žila. Ze dne na den. Monotónně, každý den stejně, ale přesto jinak. Při každém vstupu na oddělení JIPu, i když jsem byla odhodlaná vejít plná sil a odhodlání, mě polil studený pot. Bude mít o hadičku méně? Bude už bez plicní ventilace? Otevře oči? Budu se ho moci zase dotknout? Co když bude brečet? Někdy byl pohled radostný, jindy bolestný, ale já musela být silná. Pro něj.
Když se na to podívám zpětně, nerozumím tomu. Byla jsem to opravdu já? Až tak silná? Kde se to ve mně vzalo? Bylo to tam vždycky? Jsem jiná, ale jsem to já. Každá životní situace mě formovala, ale nejvíc mi dal můj syn. Co mě ještě naučí? Kdoví. Jen doufám, že už to nebude tolik bolet na srdci:)
Nepodceňujte se, mějte se rády. Skrývá se ve vás mnohem víc než si dokážete představit!
