Ranní eskapáda s odřeným autem a policejní zastavení

Tak mi tuhle zavolala neteř, která studuje zde v Praze medicínu, že by nás ve středu přišla navštívit a rovnou by přespala. Vzhledem k tomu, že zrovna měla celý týden praxi na pitevně, zhodnotila jsem její návštěvu u nás téměř jako nutnost a navnadila ji ještě tím, že budeme dobře degustovat a k tomu popíjet aperol spritz. Karin zajásala a já taky, neb v domácnosti, kde testosteron přetéká i oknem, jsem ženskou (a navíc mladou) společnost vyloženě potřebovala.

Jak příjemné bylo překvapení, když mi manžel oznámil, že na týden služebně odlétá. Zastávám názor, že aby bylo vítání – tak musí být loučení, proto jsem ho v pondělí s radostným úsměvem na tváři  odvezla na letiště. Protože můj vůz byl předán na technickou, se zbytečnými manželovými obavami a půlhodinovým monologem o „zacházení“ s jeho miláčkem (myšleno vozem), měla jsem k dispozici celý týden jeho velké naleštěné SUV –  což by leckteré dámě třeba i polichotilo, já se však raději s jistotou proháním v mém rozměrově menším VW.

Neteř dorazila ve středu v podvečer, a když se jí oba mí synové okamžitě pověsili na krk, měla jsem možnost v klidu připravit večeři.  Popíjet jsme tedy začaly se značným zpožděním , což ovšem nebylo nic proti ničemu , neb jsme vydržely (při nekonečném rozebírání vztahu mezi mediky a probíráním studentského života na koleji) sedět do půl druhé ráno, a vypít lahev aperolu i proseca (no ve dvou to zase není tolik).

Daleko těžší ovšem bylo ranní vstávání. Přirozeně jsem zaspala, snídani jsem odbyla cereáliemi zalitými horkým mlékem, kluci šup šup do auta, a jak jsem zvyklá, že já parkuji venku, jenže teď jsem k používání měla vůz manžela,  a ten stál v garáži, fofrem jsem ovládátkem zmáčla „čudlik“ na vrata garáže a ještě rychleji „čudlik“ na bránu.

 „Kluci, rychle zapnout, nestíháme!“ volám na ně přes rameno. „Mamííí, já zapomněl kytaru!“ volá ten starší. Startuji manželův naleštěný vůz  a čekám na prcka, až doběhne do garáže s kytarou. V momentě kdy za sebou zabouchne dvířka, zmáčknu R, šlápnu na to a rychle couvám. KŘÁP. Slyším ránu, cítím náraz. „Sakra, co se děje?“ vyjeknu, rozbuší se mi srdce a vyskočím ven. „Maminko, ona je zavřená brána!“ odpoví můj prvňáček s vytřeštěnýma očima.

Klepou se mi prsty a s hrůzou v očích se jdu podívat, CO jsem to způsobila. Ano, snažila jsem se vyjet přes zavřenou  bránu, která se i přes mé intenzivní mačkání na ovládátku – neotevřela.  Koukám na tu hrůzu a nevím co dělat. Těžká železná brána byla vyhozena z kolejnice, ručně ji zvednout a nahodit nešlo. Daleko horší byl však pohled na zadek auta. Polilo mě horko. Promáčklé to sice nebylo, ovšem sedřený lak na zadku auta opravdu nešlo přehlédnout. Já se zblázním, to snad nééé! Nikdy se mi tohle nestalo a na svém autě za dobu sedmi let, co každý den jezdím, jsem neměla jediný škrábanec (za což jsem na sebe byla dosud pyšná).

 „Jsem zvědavý JAK nás hodláš dopravit do školy?!  Za sedm minut začíná vyučování!“ oznámil mi tónem mého muže můj starší desetiletý syn. Chtělo se mi plakat. Odpověď jsem neznala.

Naštěstí v ten moment projížděla kolem sousedka. Mávala jsem na ni,  jako kdysi na prvního máje, nu hodná to osoba, zastavila, naložila moje děti do auta, a že je tedy do školy odveze. Tak fajn, to bychom měli, jenže jak já vyjedu přes vyhozenou bránu, když musím za chvíli neteř odvézt na metro?(v místě kde bydlíme, se pěšky dostanete maximálně do krmelce v lese).

Řešení jsem opět neměla, a tak vytáčím manželovo číslo a volám do daleké Moskvy. Ten už sedí na jednání a nechápe PROČ mi brána jako nejde otevřít. „No nevím, asi vypli proud a zase to vyskočilo. Jak to přepnu na ruční pohon?“ volám rozladěně do přístroje, který přidržuju bradou a ruce mám v motorku oné krabice ležící na zemi.

Při celé téhle „operaci“,  kdy nebylo možno na vzdálenost cca 2000km nikterak pomoci, sledoval mě z okna mladý soused. Až dosud jsem ho považovala za prazvláštní individuum, které málokdy zapředlo hovor. No evidentně se mu zželelo ubohé matky, přišel, nabídl pomoc a do dvaceti minut mi bránu nasadil zpět.

S velkými díky jsem se vrátila dovnitř, kde se neteř ještě oddávala hlubokému spánku. Že má být za hodinu v centru na pitevně, ji evidentně nijak netrápilo.

Do půlhodiny jsme vyrazily a po cestě ji líčím svou ranní vzpruhu při výjezdu z garáže. To už se lehce usmívám,  ještě však netuším, že ranní eskapáda s odřeným autem a vyhozenou bránou je jen začátek. Ani nemusel být pátek třináctého.

 Při zvuku houkaček sanitky jsem ji vyložila u metra, popřála šťastný pitevní den, a abych se dostala zpátky na cestu, kde jsem potřebovala, udělám otočku jako už mnohokrát, když zde někoho vysazuji na metru. Rádio pouštím hlasitěji, hrají mou oblíbenou Amy Winehouse. Tóny mi však narušují neustále zvuky houkaček. „Ježkovy oči, co se to dnes děje?“ říkám si. Zhruba po třech minutách a pohledu do zpětného zrcátka zaznamenám, že ZA MNOU jede policie a houká. Aha, asi se někde něco stalo. Jedu dál, jen uhnu na stranu. Jenže policie mě nepředjíždí a jede i nadále za mnou, nahoře bliká nápis STOP. Sakra, to bude nejspíš na mě?! Tak to už mě pohltí téměř panika, netuším co je důvodem ke společné konverzaci.

 Zastavuji u obrubníku před rušnou křižovatkou, vyběhne příslušník značně rozladěn, a když otevřu okýnko, důrazným hlasem na mě spustí: “Řidičko, vystupte si z vozu, doklady prosím. Jste si vědoma přestupku, jenž jste právě spáchala?“

 Nevěřícně na něj koukám a jsem si jistá, že si mě musel s někým splést. Vykulím oči a rozklepaným hlasem s nehraným údivem mu sděluji, že si vážně žádného přestupku vědoma nejsem.  Prohlíží doklady a dodá: „Ještě mi ukažte zelenou kartu!“  „Jakou že kartu?“ ptám se zmateně a matně si vybavuji, že když mi manžel auto předával, o něčem takovém se zmiňoval. Jenže já měla jak jinak, myšlenky zcela jinde. „Zelenou kartu, řidičko. Musí být ve voze!“ „Tohle není můj vůz!“ odpovím a nakláním se k místům, kde bych kartu mohla najít. Příslušník zbystří: „Není to vaše auto?“ a dívá se na mě jako bych ho ukradla. „Ale né, neukradla jsem ho, jen je manželovo!“vysvětluji.  „No tak to by tu kartu tady měl mít!“ dodává. V přihrádce nacházím  co si policista žádá a roztřesenýma rukama mu ji podávám s dotazem: „Můžete mi prosím objasnit, CO jsem způsobila?“

 Když ten relativně mladý muž vidí, že jsem opravdu značně překvapena z celé situace, vysvětlí mi, že zde se rozhodně otáčet nemůžu neb je tu vyznačen přikázaný směr, a můj přestupek mě tedy bude stát 2.000,- a tři body. „Cože? Dva tisíce?“ téměř vyjeknu. „Tak to už se po dnešku se mnou manžel definitivně rozvede!“ zveličuji situaci. Orgán státní bezpečnosti nechápe, proč by se kvůli pokutě měl se mnou manžel rozvádět, a tak mu zcela spontánně líčím situaci dnešního dne, kdy po zrušení brány a sedřeném nárazníku,  mě dohnala jízda v tomto voze k pokutě a ztrátě tří bodů.

 Hezký policista řekl ať počkám a šel za kolegou do svého policejního vozu zjišťovat,  zda vůz opravdu není v hledáčku zcizených vozů. Já se mezitím v duchu modlila, aby mi ve finále ještě nedal dýchnout, neb pravděpodobnost zbytkového alkoholu v mém dechu, byla větší než malá.

„Vůz odcizen není!“ přichází a říká už mírnějším hlasem, a já se pohledem kaju nad spáchaným (byť nevědomým) přestupkem.

 „No vždyť vám říkám, že není. Opravdu po mě budete chtít toliko peněz? Vždyť to už jsou skoro nové boty!“ téměř žalostně zvolám. Policista mě žádá, ať vystoupím a ukážu mu, nakolik jsem zrušila ten zadek auta. Vyskočím a cupitám dozadu. „No jo, no, zas taková hrůza to není, aby se kvůli tomu s vámi rozváděl!“ oznámí zcela vážně. Asi si myslel, že tu poznámku o rozvodu myslím vážně. „To neznáte mého muže! To je detailista!“ a dodám: „…každopádně děkuji, že jste mě upozornili na ten zákaz, protože já se tady otáčím opravdu docela často!“ sděluji upřímně a sedám zpátky za volant. Pak se ještě zeptám: „Tak co uděláme s těmi penězi?“ a tvářím se jak školačka, která je vyvolána k tabuli a neví ani slovo.

 Opět se toho dne zřejmě zželelo tomu prvotně nepříjemnému policistovi mladé a rozklepané matky a ptá se: „Máte aspoň dvě stovky?“ Nakláním se ke kabelce a doufám, že aspoň tu minimální hotovost mít budu neb většinou mě vždy zachrání kreditka. Otevírám peněženku a vítězně tahám dvoustovku. Policista mi vystaví doklad, řekne, že pro tentokrát tedy bez bodu a ještě mi popřeje pěkný den.

Nedá mi to a vzhledem k tomu, že mě tíží ještě jeden problém, říkám si, že nemám co ztratit. „Příslušníku?!“ volám. Zmateně se otočí. „Ano?“ udivený výraz. „Víte, dochází mi tady nafta a nikde zde nemůžu najít ten čudlik na otvírání dvířek k čerpání. Na mém autě je to tady u dveří…“ názorně mu ukazuji a ten člověk vypadá, že teď už vážně neví, zda si dělám legraci nebo to myslím vážně. „Vystupte si!“ zvolá. Poslechnu jeho rozkaz a vidím hloučky lidí z protější zastávky, jak sledují naši již dvacetiminutovou konverzaci. Obejdeme auto a policista mi s lehkostí názorně ukáže JAK otevřít přístup k naftě. „No paráda! A já to všude hledám!“ zajásám. V ten moment už to policista nevydrží a s lehkým tikem v koutku úst mi rázně sdělí: „Prosím vás, odjeďte už!!“ zaprosí. „Děkuji vám mnohokráte, jste dobrý člověk! A pěkný den vám přeji!“ dodám s pohledem do jeho (opravdu moc hezkých) očí a připadám si jak totální idiot.  V daný moment je mi to však jedno, „ušetřila“ jsem 1.800,-kč a to je důvod k úsměvu.

Nasedám do toho vozu, který byl jistě tím hlavním důvodem, PROČ mě zastavili, a už se těším na svého „miláčka“ s kterým je lecjaký ten menší přestupek přeci jen opomenut.

  Usmívám se, přestože se mi pořád klepou prsty, pouštím rádio a  hřeje mě pocit, že ještě existují dobří lidé, kteří chápou, že spáchání přestupku není zločin a „stát“ se může komukoliv, otázkou je jen to, jak k tomu dotyčný přistoupí.

V  hlavě střádám plány, jak celou dnešní anabázi s autem, bránou i policistou vysvětlím manželovi až se vrátí a raději jedu rovnou na hlídané parkoviště P+R .

Dnes se budu pohybovat už jedině metrem!!

Zdroj foto:Pixabay.com