Mateřství: Výzvy, radosti a nečekané okamžiky
Jsi připravena stát se matkou? Může se na to vůbec žena dostatečně připravit? Odpověď je jednoznačná – NE! Můžeš číst hromady knih, hlídat děti sourozenců a kamarádek, dělat au-pair, učit ve školce, ale na toto se prostě připravit nedá. Je to to nejtěžší a zároveň nejkrásnější na světě! Mít dítě – budu mít dítě! To si možná říkáš, ale pravdou je, že dítě bude mít tebe – mámu. Ty dítě nevlastníš – to ono vlastní tebe, má mámu! Jsi pro něj vše stejně tak, jako ono je pro tebe vším. Ale ty jsi víc pořád víc! Už od samotného embrya ho ovlivňuješ a nemá na výběr. Nemůže si říct, že se nechce narodit, nemůže si mámu vybrat. Ty tu jsi a vždy budeš pro něj. Každé dítě má i otce – ať už s ním žije nebo ne. Neopomíjím důležitost otce – bez něj by to nešlo, ale máma jsi ty.
Nebudu lhát – není to žádný med. Probdělé noci, srdceryvný pláč, únava, vyčerpání, rozdvojení identity, ztráta veškerého soukromí, čím dál častější deprese, pocity totálního zoufalství nebo měknutí mozku.
Co tě čeká? Přeskočím-li porod, který já jsem si neprožila, jelikož okolnosti směřovali k císaři, tak samotný pobyt v porodnici není žádná hitparáda. Máš toho dost a k tomu všemu se máš starat o malého človíčka. Popraskané bradavky, bolestivé pokusy o kojení, první přebalování, koupání, řev ostatních miminek, přítomnost jiných ne vždy super sympatických maminek, náladové sestřičky, všudypřítomné uklízečky.
Opuštění porodnice bylo pro mě vysvobození! Stejně tak i rozhodnutí, že po šesti týdnech pokusů se rozkojit, jsme plně přešli na umělé mléko. Sice se to prodražilo a matky kojící do dvou let věku dítěte by mě asi ukamenovali, ale bylo to osvobozující. Císařský řez nebyl moje volba a nemohu porovnat, co je lepší. S jizvou po císaři jsem ale měla velké problémy. Rána se zanítila a protrpěla jsem si vyškrabávání chirurgickou lžičkou na pohotovosti a denně doma vymačkávání hnisu z rány. Takže výhra to určitě není. Není známá přesná příčina, ale po dvou letech mi byla diagnostikována endometrióza dělohy, což vysvětluje moje ukrutné bolesti při měsíčkách.
Odjakživa nesnáším jakékoli smrady – mám problém sebrat hovínko i po malém ratlíkovi a představa, že budu jednou muset přebalovat vlastní dítě, mě málem přiměla k tomu, že jsem pochybovala, zda děti vůbec chci. Všichni mi tvrdili, že u mého vlastního miminka to bude jiné. Prý mi to smrdět nebude – ehm, tak to fakt ani omylem. Bylo to horší, než jsem čekala a dodnes je to masakr. Nezvykla jsem si, ale co mi zbývá – přece ho nenechám podělaného. Je fakt, že radši budu asistovat u kakání než u zvracení. Naštěstí to můj chlapeček asi tuší a poblindil se celou dobu asi 5x, a to bylo fakt jenom ublinkávání mlíčka. Děkuji ti Mirečku – jen tak dál
Nejhůř snáším ztrátu svobody, volné času a nemožnost být chvíli sama. Vážím si všech hlídacích tet a babiček – přecházejte si je, budete je potřebovat. Když bylo Mirdovi asi 1,5 roku, tak jsem myslela, že mi hrábne a že už nikdy žádné dítě mít nechci. Byl všude, všechno bral, rozbíjel, všechno olizoval a nenechal mě být ani na záchodě (to platí dodnes). Nebyl schopen se zabavit ani na vteřinu, nic ho nebavilo, jen pištěl a vymýšlel ptákoviny. V tomto období jsem se vážně hroutila a ztrácela jsem chuť do života a nic pro mě nemělo smysl. Úderem druhých narozenin se to začalo zlepšovat a dnes je mu 2,5 a teprve si to začínám pořádně užívat.
V každém období jsem si říkala, ať už se to nějak posune – ať už se otočí, ať už leze, ať už sedí, ať už chodí, ať už mluví. Jenže s tím přišla i další hromada nástrah a nových problémů. Nejvíc v pohodě byl vlastně nakonec ten první půl rok, kdy hlavně spinkal v kočárku a nikam nezdrhnul. S plazením a lezením to začalo a až po těch druhých narozeninách se to zas zlepšilo. Už se s ním dá něco podniknout, komunikuje, po půl roce podělávání do slipků si dojde na nočník, poslechne, chvíli si i hraje nebo kouká na pohádku. S odejmutím dudlíku se vytratilo dvouhodinové spaní po obědě, takže za den není ani chvíle, kdy by měl člověk chvíli pro sebe, ale zas máme větší svobodu a nemusíme trávit každé odpolko doma. Člověk si ho takhle krásně vypiplá a za chvíli půjde do školky. To je nespravedlivé. Snažím se užívat každou společnou chvilku a i když mi to někdy leze na mozek, miluju ho nadevše na světě. Chci mu být dobrou mámou a jsem vděčná, že mám tak skvělého a zdravého synka.
Budou chvíle, kdy toho budeš mít dost, ale neutečeš. Nemůžeš to vzdát, nemůžeš to robátko nikomu vrátit nebo ho někam odložit. Buď tu pro něj, užívej si každý okamžik, nejde to vrátit zpět.
Zdroj foto: Veronika Vosáhlová
