Osobní zpověď: Když se láska potýká s pochybnostmi před oltářem
Zvažovala jsem, zda se přiznat, ale odhodlala jsem se. Zítra to budou dva roky od naší svatby. Trošku jsem zavzpomínala a rozhodla se, že se s vámi podělím. Chtěla jsem zrušit svatbu. Napadlo vás jak je to možné? Vezmeme to hezky od začátku.
Žádost o ruku proběhla formou krásných veršů. Když Vítek přednesl svou vlastnoručně vymyšlenou básničku ve které mě žádal o ruku, byla jsem jako v sedmém nebi. A že si dal záležet. I když jsme byli doma, měl všechno do detailu promyšlené. Včetně svíček poskládaných do tvaru srdce. Začali jsme s plánováním svatby. Stanovili jsme si termín, zamluvili na úřadě a s plnou vervou jsme začali zařizovat další náležitosti, které ke svatbě neodmyslitelně patří.
Všechno probíhalo v klidu a pohodě. Zamluvila jsem si své vysněné svatební šaty, vybrali jsme fotografa a samozřejmě svatební hostinu. Moc jsme se na náš den D těšili. Jenže já se nemohla zbavit nepříjemného pocitu, který jsem měla. Nechápala jsem jak to, vždyť si beru přece muže svého srdce.
Volbou partnera jsem si byla jistá, jenže ten pocit ne a ne přestat. Nechala jsem to být a řekla si, že jsou to asi nervy ze svatby. Svatba se postupně blížila. I když přišlo pár malých komplikací, držela jsem se v klidu. Jenže pak se začaly problémy vršit a já už to psychicky nevydržela. Měla jsem chuť všechno zrušit. I když jsem klidný tvor a jen tak něco mě nerozhodí, řekla jsem si, jestli mi to za to stojí.
Jenže pak jsem si něco důležitého uvědomila. Více se dočtete zde>>
Zdroj foto: Pixabay.com
Tagy:láska partnerství
