2. den čtvrtek        
 
Probudila mě Jarmila, která se chystala brzy ráno na masáž. S omluvou rozsvítila a začala se oblékat. Taky mi zazvonil budík nastavený na vstávání do práce. Přitom jsme mohli spát ještě půl hodiny. O půl sedmé, těsně před oficiálním budíčkem, vešla do pokoje po jednom ťuknutí (pro forma) sestra a za ní údržbář v montérkách podívat se na rozbitou skříňku. Sestra udiveně vykřikla: „Ony jsou ještě v peřinách!“ a vycouvala i s údržbářem ven. Přitom nechala otevřené dveře, takže jsem nevěděla, jestli mi dává minutku, abych vstala a zkulturnila se, než tam zase vtrhne, nebo už nepřijde. Klasický nemocniční scénář, všichni začínají pracovat v šest, a ani neregistrují, že někdo třeba ještě spí, nebo se potřebuje převléct. Údržbáře jsem ten den už neviděla, takže ani nevím, jestli něco spravoval.
 
Po ranních odběrech a měření tlaku jsem stihla ještě procházku s ostatními, která bývá místo ranní rozcvičky, dokud je slušné počasí. Cestou jsme potkali hyperaktivního Honzu, který měl už jeden kilometrový okruh za sebou a přidal se k nám. Dal se zase se mnou do řeči. Všimla jsem si, že má vojenskou čepici, jak z válečné uniformy, které nosí chlapi na pevnostech, kam jezdíme s manželem a synem. Pochválila jsem mu ji a zeptala se, jestli je to originál. Odpověděl, že to by se nedoplatil, je to prý kopie čepice Bundeswehru z roku 1943. Rozpovídal se o pevnostech, shodou okolností o těch, kam taky jezdíme, a říkal, že bychom se tam po léčbě mohli třeba sejít. Společným tématem jsme strávili celou procházku a i později se připomínal, že tam určitě zase někdy přijede a zval mě na prohlížení fotek z opevnění, které má u sebe v počítači. Cítila jsem se, jako by mě zval k sobě na sbírku motýlů. Tou německou čepicí provokuje hlavně personál, a tak raději zamaskoval znak na čepici jiným odznakem. Tím to ale moc nevylepšil, protože má na něm list marihuany.
 
Zatím se neumím ozvat, že je těch jeho řečí na mě trochu moc, a jak jsem zvyklá, poslouchám a přikyvuju a on je k nezastavení. Vyhlídl si mě jako novou příchozí, protože ostatní už ho znají a nechtějí se s ním bavit. Předsedkyně komunity Naďa mi přátelsky radila: „Nesmíš se nechat“ a já jsem jí se smíchem přiznala, že jsem Honzovi neprozřetelně pochválila čepici, tím jsme našli společné téma a teď se ho už nezbavím. Ona odpověděla s vážným výrazem: „No dobře, tak zachráníš celou komunitu.“
 
Ke snídani se čtvrthodinovým zpožděním jsme dostali talíře s kydnutou hromádkou pomazánkového másla a dva rohlíky. Neměla jsem nachystanou svoji kaši, tak jsem ty dva namazané rohlíky snědla. Byly to první rohlíky po asi pěti letech.
 
Při ranní komunitě se loučili odcházející pacienti. Zazpívali jsme jim písničku na přání a každý, kdo chtěl něco říct, se s nimi rozloučil a poděkoval za to, co spolu zažili. Bylo to dojemné, jak si navzájem vyjadřovali vděk, a bylo vidět, že za tu dobu, co tady spolu strávili, se důvěrně poznali a sblížili. Když jsem se já měla komunitě představit, najednou jsem nevěděla, co říct kromě svého jména a toho, že ráda čtu, píšu a lyžuju a kde pracuju. Sestra se mě ptala, jestli hraju na nějaký hudební nástroj, a když jsem odpověděla, že ne, jenom zpívám, Anička mě před všemi pochválila, že zpívám hezky.  Večer předtím jsme spolu trénovaly Kometu od Nohavici a nikdo jiný neuměl všechna slova.
 
Pak jsem šla k psycholožce na úvodní pohovor. Zopakovala jsem jí to o svých náladách, léčení, vztahu s dětmi a s manželem. Myslím, že máme hezký vztah a překonali jsme různé krize a těžkosti a doufám, že překonáme i tohle, i když je to pro všechny náročné. Vypadalo to, že má radost a říkala, že o rodině moc pěkně mluvím. Zařadila mě do skupiny mezi mladší pacienty, asi od 20 do 45 let.
 
Jarmila je lítostivá a připadá mi přecitlivělá. Říkala mi, že často pláče a první dny (je tu o týden déle, než já) plakala skoro pořád. Nechtěla sem jít, protože měla spoustu práce, ženila syna, stará se o maminku, za kterou jezdí každý den brzo ráno, vrací se odpoledne a věnuje se své domácnosti a vnoučatům. Tatínek je prý tady v léčebně na gerontopsychiatrii, aspoň že ho teď může denně navštěvovat. Chudák maminka je teď doma Při zmínce o mamince se zase rozplakala. Paní doktorka psychiatrička jí prý několikrát doporučovala hospitalizaci, aby si odpočinula a myslela na sebe, ale ona pořád nechtěla. Doktorka ji tedy objednala po svatbě, kdy už se nebude mít na co vymlouvat, ať se to stihne do vánoc. Jarka je z toho vyděšená, že by tu měla být tak dlouho. Myslela jsem si, že je to chudák ženská, stará se o všechny kolem a na sebe jí čas nezbývá. Chtěla jsem ji nějak ocenit za to, že se stará o oba rodiče, ale nevěděla jsem, jestli se mám zmiňovat o tom, že já už rodiče nemám.
 
Kdo z nás to má horší? Mně se stýská po rodičích, nebo spíš je mi líto, že náš vztah nebyl takový, jaký bych chtěla. Pan primář se mě ptal, jestli jsem se s jejich smrtí vyrovnala, že se toho možná v terapii dotkneme. Myslela jsem si, že ano, ale je mi pořád ještě líto, když vidím dospělé lidi s jejich rodiči, jak si povídají, zajímají se jeden o druhého, pomáhají si navzájem. A Jarka má své rodiče, kterým je přes osmdesát, tatínek už několik let nemluví, prý je úspěch, když řekne „ahoj“. Chodí ho krmit na oddělení rozmačkaným banánem, doma mu mění plínky, a přestože je ráda za každou chvilku, kdy může být s ním, zdá se, že ji to vyčerpává.
 
Svěřila se mi, „proč je taková“. Jejich syn se oběsil. Muselo to být strašné, když ho našli. Jarka se obviňuje, že měli k synovi přijet dřív a zabránit neštěstí. Zatím to prý nedokáže říct na skupině. Snad se jí trochu ulevilo, když to řekla mně, ale radila jsem jí, aby to časem zkusila říct i ostatním. Ona prý všechnu tu činnost dělá proto, aby přišla na jiné myšlenky. Při jejím vyprávění jsem si sedla vedla ní na postel a nevěděla, co mám dělat. Jen jsem ji pohladila po zádech.
 
Odpoledne proběhla zase relaxace, tentokrát mi při ní ale nebylo tak smutno. Vedla ji psycholožka, která monotónním hlasem četla pokyny k uvolnění celého těla. Měli jsme se probrat plni energie, ale já jsem měla spíš chuť se převalit na bok a definitivně usnout.
 
Manžel mi telefonoval už trochu klidněji, než včera, že volal mému psychiatrovi, aby se zeptal, co se mnou vlastně je a jak se ke mně má v budoucnu chovat. Prý tomu pořád nerozumí. Doktor mu nebyl schopen nic konkrétního říct a poradil mu, ať se za pár dní nebo tak dva týdny sejde se zdejšími lékaři, nebo psycholožkou a ti mu určitě řeknou víc.  Jinak manželovi oznámil, že stejně budu každý víkend na vycházku doma. Bohužel si na nejbližší víkendy domluvil výlety se synem na pevnosti a dcerku chce nechávat u babičky, takže spolu stejně nebudeme moct být.
 

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account