Adi sice ještě letos školní docházka ještě netýká, tak jsme se jako rodiče 21.století rozhodli, že je třeba ji zapojit i do jiných kroužků než v MŠ. Upřímně jednak i z toho důvodu, aby to příští rok nebyl takový šok, a jednak díky tomu, že jsme dostali skvělé reference od kamarádů a hlavně pomocnou ruku s případným dovážením potomka na kroužek. Vyhrála angličtina. Než se vydá na svojí první angličtinu se zeleným baťůžkem, bylo nám ukecaným majitelem agentury doporučeno (byl milý, aniž by mě viděl, nazval mě sympatickou hezkou maminkou – co všechno se dá z hlasu poznat….;-) vyzkoušet ukázkovou lekci a domluvit s lektorkou zařazení Adi do jedné ze „škatulek“. V útulné třídě se sešla lektorka, Áčka a já. „Mám odejít, ať máte klid?“ „Není třeba“ ubezpečila mě lektorka. „Víte myslím si, že i když nikdy na angličtinu nechodila, učí se rychle, je šikovná, takže to pravděpodobně zvládne s těmi staršími“ vysvětlovala jsem hlasem matky, která své dítě dokonale zná. „OK, uvidíme“, pronesla lektorka. A začala se věnovat Adince. Ta seděla na zemi na měkkém polštáři a nedůvěřivě si milou lektorku prohlížela. Na otázky nereagovala, jediný kdo opakoval slovíčka byla Amálka, která u toho ještě vytahovala všechny možné učební pomůcky. Adi se držela za palce u nohou a lehce se pohupovala dopředu a dozadu a u toho měla výraz totálního dementa. A stále mlčela. Pohled lektorky jasně reflektoval její myšlenky. Něco v tom smyslu o ambiciózních matkách co neumí odhadnout síly svého potomka. Samozřejmě, že kdyby to jen trochu šlo, vzala bych zpět tu chvíli, kdy jsem jako správná matka podporující sebevědomí své dcery přesvědčovala lektorku, že je chytrá a zvládne kurz pro pokročilé…no vzít zpět se to nedalo. Tak jsem se po vzoru Nevýchovy jala zjistit, proč moje normálně inteligentní dítě reaguje jako, pardon ten výraz, debil. Nic. Navrhla jsem jí, jestli se přede mnou stydí, že odejdu i s Amálií. Zavrtěla hlavou že ne, načež se na mi pověsila na záda a Amálie na ní. Zeptala se mě, kdy to skončí, že má hlad a kdy uvidíme Týnu (kámošku, která nás do toho všeho vlastně namočila, resp. její maminka). Lektorka valila oči a raději jsem si nepředstavovala, co se jí honí hlavou. Slovíčka zvířat, barev a číslovky opakovala stále jen Amálka a Adi řekla na konci hodiny „baj baj“… Ani jsem se nedivila, když mi lektorka na konci lekce se shovívavým úsměvem doporučila o třídu mladších dětí. Mlčky jsem vše odkývala, zajistila nutné formality a běžela se nadechnout čerstvého vzduchu. Venku Adi naprosto bez jakýchkoliv náznaků studu pronesla. „To bylo super, kdy bude další hodina?“ A napočítala téměř bezchybně anglicky do deseti. Poté to zopakovala Amálie, která tedy zněla asi takto: „Wantufrífarfor“ a obě to opakovaly až domů. No, k něčemu to bylo, to vydržet. Takže gudbajmajfrendsendsíjú 😉
