Život je jako na houpačce. Jsou dny, kdy se probouzím bezstarostná, uvolněná, s takovým tím drzým podtextem, že je snad samozřejmé, že tu jsem. Ale také jsou dny, kdy se probouzím s tíhou na hrudi, mám pocit, že se nedovedu pořádně nadechnout. Protože jsou věci, které mne tíží. Někdy mám chuť psát, protože psaní mne formuje. Dělá mne lepší a také se díky němu stále vzdělávám. Pak přijde den, kdybych své jméno nejraději vymazala z internetu. Stejně tak bych vymazala určité události v životě, které se mi staly a které mne stáhly k tomu pomyslnému dnu. Způsobily mi nejenom bolest, ale vzaly mi i moji bezprostřednost a do srdce a mozku mi zařízly pár žiletek.
Jenže, taky jsem bývala pošetilá, když jsem se dříve snažila být normální, vyrovnaná a mít o hodně věcech přehled až tak, že získám nad vším nadhled. A ve čtyřiceti, že budu „dokonalá“. Ale už pár let zpátky mi docvaklo, že by to byla příšerná nuda. Všechno vědět a od všeho mít klíče. Já vám řeknu, že někdy je lepší nevědět. Člověk se pak nemá alespoň v čem šťourat.
Nicméně mne potěšila jedna glossa, kterou jsem si přečetla v jednom známém časopisu. Autorka se rozepsala o hnusném a arogantním chování některých lidí. O tom, že omlouvat takové chování třeba tím, že ten dotyčný podává dobré pracovní výkony, je nesmysl. Arogance je totiž otravná a dost nekonstruktivní. Navíc mám pocit, že tyto nepopulární vlastnosti začínají být v pracovních kolektivech silně OUT, protože na vřískající nebo nafrněné nadřízené nikdo zvědavý není. Většinou se to na vás podepíše zdravotně, vaše pracovní výkony určitě nebudou lepší, když po vás neustále někdo štěká. Ba naopak. Dneska totiž frčí šéf, který by se dal (dle slovy autorky oné glossy) definovat jako „měkké marshmallow s páteří z ocele.“ Tím chtěl básník říci, že i když se dotyčný chová laskavě ke svým podřízeným, dodržování pravidel po nich vyžaduje velmi striktně.
Došlo mi, že za poslední tři roky na mne v práci nikdo nezakřičel, protože jsem se dočkala toho „marshmallow“ a mohu v práci i o sobě uvažovat zcela jinak. Nemusím se bát říci svůj názor, nemusím se bát nepřátelského pracovního prostředí, které by mi ničilo zdraví. Jasně, že všude je něco, ale vesměs jsou to nedůležité věci nebo čistá nedorozumění. Když se mi něco nelíbí tak to řeknu, třeba i natvrdo, ale ono se to vždycky vyčistí a komunikace pak začne být prostě lepší. Tedy, když to chtějí obě strany. Protože platí pravidlo, že když je někdo kráva, tak je prostě kráva a když je někdo kokot, tak je prostě kokot. Tam pak nemá smysl vkládat příliš energie do čehokoliv. Došlo mi, že dříve mne štvalo tolik věcí a lidí a TA AROGANCE a vystupování z pozice síly. Konečně si toto mohu na svém shit listu odškrtnout. Vážím si toho, že jsem se přehoupla do jiného světa, kde si věci můžeme říkat do očí a nemusíme ohýbat hřbet před nějakým pseudo géniem. Houpat s námi lidi můžou, ale ne tak, aby se nám z toho dělalo špatně. Souhlasíte?
