Vlastně žiju poměrně běžným způsobem života moderního zápaďáka. Bydlím v osmém patře paneláku (kde je moc krásný výhled na Krušné hory), jezdím motorovými vozidly bez většího ohledu na emise a občas zajdu do Meka. Nic, co by nahrávalo obrácení k náboženství, která vznikala v údolí Žluté řeky a na vrcholcích Himaláje.
Když jsem začala o východu a jeho zvláštnostech zjišťovat víc, otevřely se mi ale nové obzory. Jógou zpěvňuji své tělo a meditací svou mysl. Učím se soutícit namísto souzení. Soucítění pro mě vede k osvobození od bolesti, strasti a stálého koloběhu myšlenek, přesně jak to viděli buddhisté. Dívám se novým párem očí. Stále padám do starých způsobů myšlení a řeknu si: “to je ale debil”, ale pak mi dojde: Copak toho člověka znám? Není lepší si pomyslet jen: Jeho chování mi vadí a štve mě? Ten rozdíl je lehounký, ale zdá se mi zásadní.
Chovám se pořád jako zápaďák, mám ráda hezké věci a kosmetiku a oblečení. Nicméně dochází mi, že to není TO. Není to to slavné TO, které každý hledá. Takové TO je uvnitř.
Je to osobní zkušenost, velmi osobní. Necítím v náboženství buddhismu nic náboženského. (Protože v Boha nevěřím a nikdy nebudu.) Cítím, že uvnitř každé bytosti existuje místo klidu, moudrosti a přirozenosti, které objevit je požehnáním.
Nedělám si iluze, že se v zemích vychízejícího slunce žije jen skvěle a nejsou lidé, kteří mají hlad a strádají. Ale… máme se od lidí odtamtud co učit. I kdyby jen pro obohacení naší zkušenosti, pro přidání bonusu k našim, třeba velmi úspěšným a spokojeným bytím tady v české kotlině.
Co myslíte, ženy? Jaká je vaše zkušenost s cetou do nitra? Kde berete sílu? Těším se na vaše názory.
Zakončím krátkou básní od filozofa Šantidévy, která mě zaujala:
Jak změřit vlastnosti tohoto drahokamu mysli,
jenž je semenem všech radostí a lékem na všechny bolesti?
Jen pouhá myšlenka na dobro druhých je přednější něž uctívání (Buddhy, ale dá se říct čehokoli),
což teprve úsilí o štěstí všech bytostí?
