Kdykoliv pro tebe vytvářím Obrázkovou symfonii (dříve Obrázkohraní), těším se, jak se ti bude líbit.
Musím na sebe prásknout, že někdy se potutelně směju pod fousky a říkám si: „Tak jsem zvědavá, jak se jí tenhle vzkaz bude líbit.“
Vím totiž, že se ti takováto forma ponorů do tvé duše líbí.
A také vím,
-
že někdy s neuvěřením hledíš na monitor,
že nevěřícně kroutíš hlavou,
že si říkáš „jak ona to, do prdele, zase ví?“,
že ti pomáhá udělat zásadní kroky,
že začínáš uvažovat o tom, že se ke mně objednáš.
Obrázky vždy tvoří celek
V našich životech vždy prožíváš buď
-
jednotlivé části (vzkazy),
nebo vše najednou.
Nech na sebe působit obrázek a vyber si jeden, který tě nejvíce zaujal a nech ho k sobě promluvit.
Tenkrát budou hovořit obrázky o tvé vnitřní cestě a o tom, kam máš přenést svou pozornost. Jaká oblast potřebuje tvoji péči. Hovoří skrze symboliku, a tak čti i mezi řádky.
Obrázek vlevo dole – téma, do kterého se máš ponořit, je tématem Vnitřního dítěte.
Zranění je ukryto pod nánosy a zatím k němu nemáš přístup. Ani nemůžeš, nechceš se umazat a bojíš se, že se ti tvůj život vymkne z rukou, když se do sebe ponoříš. Víš, že ve tvém vnitřním lese je něco ukrytého, co se ti v různých chvílích připomíná. Ale stojíš na okraji cestičky a snažíš se prohlédnout skrze stromy i keře, abys mohla uvidět své obnažené zranění.
Víš, že ti nezbývá než prodrat se křovím a proplétat se kolem kmenů, jenže máš strach. Leží na tobě tolik povinností. Máš tolik úkolů, které si žádají tvoji pozornost, že s hlubokým nádechem a ještě hlubším výdechem zase zůstáváš v bezpečí lesní cesty, kde už jsi obrátila doslova kámen po kameni.
Možná máš dokonce šílený strach, že když se rozhodneš vkročit do hlubokého lesa, zůstaneš
-
sama,
opuštěná,
nemilovaná,
nepochopená,
nebo se pod přívalem emocí (vnitřní bolesti) zhroutíš.
Možná tě v dětství zranily
-
boje se sourozenci,
oddělení od maminky v porodnici,
rozvod rodičů,
škola,
kamarádi,
absence pozornosti,
sexuální zneužívaní,
incest,
chvíle samoty.
To víš jen ty. Bolest, kterou jsi cítila v dětství, v tobě žije stále a lační po další bolesti. Seber odvahu, vezmi si nástroje na cestu do batohu a vkroč do temného lesa, který tě možná překvapí tím, že není až tak temný.
Tvé zranění je připravené se uzdravit.
Obrázek vlevo nahoře – téma, do kterého se máš ponořit, je tématem Vnitřních stínů.
Snažíš se mít všechno pod kontrolou a být stále připravená, vždycky k dispozici. Byla jsi holčička, která musela poslouchat, mít věci srovnané. Sedět způsobně a ovládat své emoce. Samé jedničky byly samozřejmostí. Když nebyly věci tak, jak ti je rodiče diktovali, maminka plakala a tatínek buď křičel, nebo jen čekal, co maminka.
V rodině buď byli rezervovaní emocionálně, nebo až moc plní emocí. Svým způsobem jsi neměla nikdy nic jisté a dost možná jsi ani nepoznala, co to je mít nějaké hranice, které by byly postavené na lásce a respektu.
O to více ses chtěla vymanit z vlivu rodiny. Naučila ses maskovat to, kým jsi. Stala ses dokonalou ženou, která má všechno naplánované, ale ve chvíli, kdy někdo tvé plány naruší, probudí se v tobě ta žena, kterou se snažíš potlačovat. Tvá stínová osobnost pak zuří, je zlá a agresivní. Bojuje a manipuluje, aby dosáhla svého a měla zase svou harmonii a kontrolu. Domnělou harmonii.
Dost často (se) odsuzuješ, ale navenek se snažíš udržet image ženy, která má všechno srovnané. Ve skutečnosti k sobě nemáš skoro žádný vztah, nebo se o něj zatím jen snažíš. Pohrdáš sebou a kritizuješ se i za věci, které se tě netýkají.
-
stydíš se za své negativní myšlenky,
odmítáš se, když jsi agresivní,
nesnášíš, když „selháváš“,
někdy bys nejradši posílala temné kletby,
někdy bys dokázala zabít.
Doléhá to na tebe. Cítíš se v životě jako v pasti, ze které bys nejraději zdrhla nebo odešla navždycky. Máš strach a někdy se doslova dusíš. Bojíš se své temnoty a dost možná zpochybňuješ zdravý rozum.
Tvůj vnitřní stín je připravený se proměnit v tvou ztracenou vnitřní sílu.
Obrázek vpravo nahoře – téma, do kterého se máš ponořit, je téma smrti.
Lpíš na tom, aby se věci neměnily, a když už musí, tak je opláčeš a pak se k nim v myšlenkách vracíš, třeba i několik let. Máš hlavu plnou harampádí z minulosti a zuby nehty se ho držíš.
-
Vzpomínky na milence.
Vzpomínky z dětství, ať už bylo jakékoli.
Jsi sběratelka oblečení na „až někdy“.
Sbíráš vzpomínky, věci i vztahy.
Dost možná máš strach z bakterií a pohlavních chorob.
Trpíš alergiemi.
Tvoje hlava sice tvrdí, že smrt máš přece přijatou, ale tvé skutky hovoří o opaku. Dokud budeš chycená svou minulostí a připoutané k věcem nebo ke vzpomínkám, budeš se posunovat ze zajetých kolejí velmi pomalu nebo vůbec.
Smrt ve své esenciální úrovni je vlastně branou k životu. Během života se dostáváš do bodů, které si vyžadují tvé plné popuštění, nelpění a ponoření se do důvěry, že i NIC je bohatství.
Esence smrti se s tebou chce setkat a představit se ti. Nechce tě děsit, naopak, chce ti ukázat kde všude je obsažená.
Pojď za mnou, jestli chceš vědět víc>>
