Kdysi…
Šepot tichých slov,
udušený výkřik.
Ne, nesmím to říct!
Tichý dusot kopyt,
pravidelný tep.
Ne, nedělej to teď!
Až zazní ten tón,
a rozvibruje vlnky mořské bouře.
Pak teprve počítej…
Počkej si na chvíli,
kdy nebudeš sám.
Ne, stůůůj, ještě ne!
Mezi nekonečně prázdným prostorem,
kde není k hnutí…
Pak rozvibruj své rty.
Až budeš cítit následky,
až budeš vědět,
že zboříš všechny jejich zdi.
Pak teprve spočítej své touhy,
řekni nahlas své sny.
Jenže, počkej, ještě chvíli!
Víš, radši mlč.
Sám nikdo neví,
jak to skončí..
A třeba Tvůj tichý šepot slov,
ten znějící tón…
Smutně udušený výkřik
nerozvíří vlnky mořských bouří.
Možná právě proto lidé stále mlčí,
ač by chtěli říct tisíce slov.
A možná právě kdysi…
Kdy naposledy jste se cítili pod tlakem okolí? Kdy naposledy jste nemohli vyjádřit to, co jste měli na srdci? Jak jste se cítili? A jak jste situaci vyřešili?
Podělte se do komentářů.
S láskou,
Lucie.
