Poslední zářijový den, pro naše slovenské čtenářky septembrový deň
(vím, jak kolikrát můj manžel čte různé články a pak na mě volá: “Miláčik, čo je to zas to září? to nemôžete mať názvy mesiacov ako všetci normálni ľudia? Kto sa v tom má potom vyznať.” *smile*
a na jeho počest a zakončnení jsem si připravila článek na téma SEBEÚCTA aneb názor ostatních a kritika.
Vzhledem k tomu, že jsem si tímto obdobím prošla a docela tvrdě narážela, mi přišlo přínosné podělit se o svou zkušenost. Protože to, že nás zajímá názor ostatních nebo že si bereme k srdci jejich kritiku, je podle mého, cesta rovnou do pekel, nemáme-li zpracované sebevědomí.
Vtipné je, že většinou největší chuť kritizovat a vyjadřovat se k určitým záležitostem, které se nás týkají, mají lidé, jejichž život se nedá rozhodně považovat za ideální, šťastný nebo obohacující.
Anebo jsou tu pak lidé, kteří dle svého názoru, už něco dokázali a jsou natolik osvícení, aby nám cpali svoje moudra do hlavy, poučovali a tím pádem snižovali to, co děláme.
V obou případech platí jedno krásné a jednoduché pravidlo: “vyserte se na to”. Omlouvám se za vulgární výraz, ale ono to snad ani jinak říct nejde. Ale dlouholeté sžití se Slovákem vás prostě a jednoduše naučí nazývat věci pravými jmény a bez kudrlinek 😀
Právě díky svému manželovi jsem se naučila pouštět kritiku jedním uchem dovnitř, druhým ven, přestalo mě zajímat, co si myslí moje okolí a dělám si to po svém. Buduji si zdravý respekt a sebeúctu, takže ráda přijmu radu, když o ni požádám, čtu, diskutuju, zamýšlím se nad svým jednáním, ale pouze před svojí vlastní “katedrou” a nestavím se do role chudinky, který “si to zase slízne”.
Vidím to sama na sobě, dokud jsem jen tiše kývala hlavou a říkala si: “No jo, ale přeci nemůžu říct mámě takhle od plic co si myslím, to nejde, ona by se hrozně rozčílila.” nebo třeba: “Neblázni, miláčku, takhle nemůžu s babičkou mluvit. To by se jí hrozně dotklo.”
“Tak tyhle plavky si vzít nemůžu, co by si lidi řekli, kdyby mě v tom viděli u vody.” nebo “No, ten klobouk se mi líbí, ale to přeci nemůžu nosit do města, víš jak bych vypadala? Co by si lidi pomysleli. Že jsem šílená.”
Do té doby to se mnou smýkalo zprava doleva a shora dolů.
Ze všech těhletěch taškařic jsem vyšla jako zničená troska plná pocitů neschopnosti a méněcennosti.
Ale jak jsem tak na sobě pracovala – a že to byla práce dlouhá několik měsíců, a stále je co zlepšovat – dospěla jsem do stádia, kdy najednou mám o 100% lepší vztah s rodinnými příslušníky, s kamarády a se svým okolím, než jsem měla předtím. ALE HLAVNĚ MÁM SKVĚLÝ VZTAH SAMA K SOBĚ.
Paradoxně toho, čeho jsem se bála, bylo v mém životě to nejlepší, co jsem mohla udělat. A ti, kterým by se to nelíbilo, můžou jít klidně o domů dál, protože mi došlo, že já jsem tím nejdůležitějším článkem ve svém životě.
Máme často tendenci říkat: “Můj smysl života je můj muž, moje děti, moje rodina, …” Na tyhle lidi bychom nedali dopustit a děláme vše proto, aby se cítili co nejlépe, vyčítáme si, když uděláme něco špatně, dřeme a ždíme ze sebe maximum, jen aby to bylo co nejlepší a přijde-li návštěva, stane se z nás (z některých z nás) zběsilý Harry Potter na koštěti snažící se chytit zlatonku za každou cenu – zlatonka v tomto případě je uznání od těch, co přijdou: 1.) jak tu máme krásně uklizeno 2.) jak je to jídlo výborné 3.) páni jak tohle a páni jak tamto
(jen aby si pro pána Boha nevšimli té skvrny na koberci od kávy, co jsem ještě nestihla vyčitit – to by si pak pomysleli, že jsme prasata, co neumění slušně jíst, že xxx….
Horská dráha v porovnání s naším mozkem plným myšlenek může jít klidně do háje 😎
Ale jak se pak cítí naše nebližší okolí, to okolí, které tak milujeme, když nás vidí jako unavené, vyčerpané, znechucené, slabé a bez energie se ploužící něco, protože nás zdrtila kritika od kolegy v práci, protože jsme zjistili, že nemáme dostatek peněz na to, abychom koupili dětem taky tak krásné oblečení, jako mají ostatní, nebo že se ponižujeme za to, že zatímco ostatní maminky hrdě vystrkují prsa, my krmíme Sunarem.
Napadlo Vás někdy, jak si Vás může někdo skutečně vážit, když vy si nevážíte sami sebe?
Co vlastně učíme naše děti a vnoučata tímhle přístupem? To co nás naučil režim minulé doby? Držet hubu a krok a dělat to, co se po nás chce, protože tak se to zkrátka dělá?
Dnešní mládež, a smozřejmě ne všichni, nemají úctu téměř k ničemu a jejich sebevědomí už je tak vysoko, že vyletí-li ještě víc, spálí je na prach Slunce. Zatímco my kolikrát nemáme úctu sami k sobě ani co by se za nehet vešla.
A proto:
Až uvidíte obličej svojí tchýně, jak zkoumavě prohlíží talíř toho, s čím jste se celé dopoledne mordovala a pak si ještě během jídla vyslechnete, že to není úplně ono, protože ona by to rozhodně udělala jinak, že dneska ti mladí už ani neumí pořádně vařit, s úsměvem a se sílou sobě vlastní proneste: “To víte, maminko, ne každý zdědil nadání pro umění šéfkuchaře, ale dostala jsem díky Vám úžasný nápad! Protože vím, že jste žena se srdcem na pravém místě, určitě nás příští týden pozvete na oběd k sobě. Věřím, jak jste řekla, že Váš guláš bude určitě lepší, než ten můj a pro jistotu, abychom se nikdo nemuseli nutit do mých suchých spečených buchet jako závěrečného dezertu, můžete udělat svůj majstrštik ME-DOV-NÍK. Ten totiž milují všichni a jistě nikdo neodmítne. Tak co děti, pojedeme příští týden za babičkou?”
A zatímco děti skandují MEDOVNÍK! MEDOVNÍK! MEDOVNÍK! upijte ze svého poháru vítězství a nechte tchýni podusit se ve vlastní šťávě.
Není to o tom, kdo vyhrál, je to jen o tom, nepropustit přes svůj ochranný štít žádné jedy. A je-li váš štít dostatečně silný, jedovaté řeči se zákonitě musí vrátit k tomu, kdo je vyslal.
Sami se zdržte arogance a agrese, mluvte upřímně a s láskou a uvidíte, že po takovém výstupu babka zůstane sedět jak opařená, protože co by přeci pro svoje vnoučátka neudělala a napříště si řekne, že raději bube držet hubu, než kvůli vaření a pečení přijít o dva díly Esmeraldy za sebou.
Když se do vás budou maminky zkoumavým pohledem vpíjet a šuškat si, protože ony vyndavají prso a vy láhvičku se Sunarem, hrdě se narovnejte a soustřeďte se jen a jen na svoje miminko. Na to miminko, které je pro vás to nejdůležitější. No není to tak? Necítíte to tak? A neříkáte to všem kolem, že Vaše miminko je to nejúžasnější a to, na čem Vám z celého srdce záleží?
Tak se vykašlete na všechny ty slepice, které sedí na bydílku kolem vás a koukejte věnovat svůj čas a srdce tomu malému drobečkovi, protože on sakra cítí, když vám buší srdce, jste nešťastná a smutná, natož když si tuhle zkušenost v sobě nesete a pak se k ní vracíte ještě 10x během dne při rozhovoru s maminkou, kamarádkou, při konverzaci na facebooku a podobně.
Co je vám do cizích lidí? Děláte maximum pro své dítě? Věřím, že ano a těm ostatním to může být šuma fuk.
Nemáte-li podle někoho nohy do sukně, ale vám se prostě sukně líbí a cítíte se v nich dobře, žensky a příjemně, tak dejte vale tomu, co si říká někdo jiný a zkrátka vyhrabejte ze skříně tu nejobíbenější, co tam máte a jděte!
Užívejte si to, usmívejte se, ciťte tu radost a dívejte se kolem sebe. Vnímejte tu sukni, podívejte se na sebe do výlohy, jak je krásně barevná, květinová, skládaná, pruhovaná, flekatá, zkrátka je vaše a milujete ji a radujte se jako dítě. To vám totiž taky kašle na to, jestli se modré kraťasy hodí ke khaki zelenému tričku a červené kšiltofce, to vše podtržené žlutými teniskami. Je jim to FUK, protože jim se to líbí, oni se cítí dobře a nekoukají na to, co řeknou ostatní. A víte co? Přitáhnou díky tomu k sobě ve školce partu kluků, kteří budou obdivovat tu čupr červenou bekovku a ještě lepší křiklavě žluté boty.
To jen my učíme děti tomu hloupému pravidlu: “podívej se na sebe, přeci nemůžeš jít takhle, co by si lidé pomysleli,” a už do nich vkládáme tenhle program, se kterými my sami v dospělosti bojujeme, protože je přeci důležité, co si ostatní myslí.
NO PĚKNÉ PRD.
Důležité je to, co chcete vy, co naplňuje Vás a jestli se to někomu nelíbí, tak ať se nekouká, ať vaši knihu/článek/příspěvek nečte, ať to video vypne, ať si od vás ty dorty nekupuje, ať ať ať.
Nelíbí-li se někomu vaše práce, nechutná-li někomu to, co jste uvařili, nelíbí-li se někomu to, co jste vytvořili, tak ať.
Důležité je to, že jste to dělali s láskou, že se máte rádi, vážíte si sami sebe, děláte to jak nejlépe v danou chvíli dovedete a umíte se ocenit.
Ono, dneska se o tom všude mluví, jak sebeláska tohle a sebeláska tamto. Ale ruku na srdce, kdo z nás se dokáže skutečně milovat, skutečně přijímat? Takoví jací jsme teď a takoví jací jsme byli před pár lety.
Umíme se opravdu ohlédnout do minulosti a přijmout se i s těmi chybami, nebo stále dokže přijít někdo, který když do toho rýpne, zbortí náš domeček z karet?
Uvědomme si, že jsme to jen my, kdo žije náš život, ne nikdo jiný.
Proto, když se vám něco nelíbí, prostě to řekněte. No a co, že se ti ostatní lidé naštvou. Oni také nemyslí na to, jestli se Vás jejich řeči dotknou. Proč vy byste měli být těmi, co drží hubu a krok? Proč z jakého důvodu? O co méně jste, než oni? Klaďte si otázku, zda Vám to za to stojí. Protože ze strachu, stresu, hněvu, lítosti, přicházejí nemoci. A trvá-li takovýto neměnný stav dlouho, mluvíme pak už o nemocech vážných až smrtelných.
Vážení, nezabíjí Vás cigarety, káva nebo ten párek nebo dortík, který jste si právě nacpali do pusy, protože si říkáte: “Bože, kdy už ten článek skončí, musím se trošku posilnit.”
Ale zabíjí Vás vaše myšlenky.
Zlepšit životní styl není o tom přestat jíst sušenky, začnete chodit běhat nebo chroupat místo masa biomrkev. Změna životní stylu je zapotřebí komplexní a všechno začíná v hlavě.
Změňte svou mysl a buďte tím, čím skutečně chcete být.
Jde to, já Vám to můžu podepsat. Neodkázala jsem se postavit za svůj názor a nechala se srážet na zem a dneska, když to cítím, prostě řeknu manželovi, že mi přijde, že se chová jako idiot a jestli nepřestane, ať se sebere a jede se vydýchat na motorce, protože tady na něj nikdo není zvědavý. (Dřív bych seděla a poslouchala jeho hulákání do večera a ještě bych z toho vyšla já jako ta špatná.)
On ten chlap neodejde, pokud vás miluje. Naopak bude si vás vážit víc, když povíte svůj názor a ne když mu budete jen poslušně přikyvovat jako ovečeka. Milujte ho na maximum, ale nenechejte sebou orat. Chlap nechce panenku na hraní, kdyby ano, koupí si tu vyfukovací, ta aspoň do ničeho nekecá.
Dneska můžu říct, že mám s manželem o 100% lepší vztah, když si konečně dělám věci po svém, říkám narovinu co cítím, než když jsem za ním jen slepě capkala jako káče za svojí mámou kachnou v domění, že to ho ohromí.
Babičce povím, že pokud si bude neustále stěžovat na mojí mamku, a pokud to bude cpát do hlavy mně, ale nikdy se nezvedne a nepůjde si to s ní vyříkat do očí, že už se o tom tématu nechci bavit. (Dřív by mi hrnula trápení do hlavy dnes a denně bez jakéhokoliv výsledku a já bych si ještě připadala špatně).
A když mi druhá babička poví: “No Eliško, já si teda myslím, že kouřit bys rozhodně neměla. Máš děti, zodpovědnost za rodinu, k ženské ty cigarety nejdou. Hrozně to smrdí a i když kouříš jenom venku, načichnou ti tím vlasy a… a…. a….”
Tak jí na to povím: “Babi, mám tě ráda, ale je mi úplně jedno, co si o tom myslíš. Mně to dělá dobře, mně to chutná a jestli někdy přestanu kouřit, přestanu kvůli sobě a ne kvůli svému okolí, kterému se to nelíbí. Mně se třeba taky nelíbí, že máš cukrovku a cpeš se denně sladkým a jen před vyšetřením držíš dietu, abys ošulila doktorku, ale je to tvoje věc a tvoje zodpovědnost a protože jsi dospělá, nechávám to na tobě.”
A přijde-li kamarádka na návštěvu a vidí, jak naše malá za trest klečí u zdi s rukama za zády a poví: “Víš, Eliško, mně do toho teda nic není, ale přeci jenom, není to trošku drsné takhle ji tam nechat klečet?”
Tak odpovím: “Podívej, Kači, máš pravdu a já s tebou naprosto souhlasím. Přesně jak jsi řekla, nic ti do toho není.” a zvednu kávu do úrovně očí, přátelsky na ni mrknu a upiju. A věřte, že naše kamarádství to nijak nenarušuje.
Víte, upřímně je mi už úplně jedno, co si myslí ostatní, co si o mně povídají, protože víte co? JÁ ŘEŠÍM PRIMÁRNĚ SVŮJ ŽIVOT a hledám způsoby jak zlepšit SAMA SEBE, ne nikoho jiného. Tím bych akorát plýtvala svojí energií, kterou pak můžu rozdělit mezi sebe, svého muže, své děti, svoje koníčky, zkrátka vložit ji tam, kde je potřeba a kde mi to dělá radost.
Znáte to? “Není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem”, a tak se snažte přimárně zavděčit sami sobě a ne těm druhým. Většina těch lidí, kvůli kterým se stresujete nervujete, pláčete, podceňujete se, kolikrát ani neví, že existujete a rozhodně by za vámi v těžkých chvílích nestáli (kromě svých úžasných rad). Stojí vám to tedy opravdu za to?
Není to o tom dokazovat ostatním, že jsme toho hodní, nebo že na to máme, že jsme silní, bohatí, schopní!
Z toho čouhá akorát tak do budoucna pocit vyhoření.
My musíme nejprve přijmout sami sebe jací jsme, a že jsme každý originál a jedinečný. Měli bychom se naučit překonat vlastní strach, strach ze ztráty, díky kterému raději volíme peklo, které nás bičuje a svazuje, volíme peklo před svobodou.
A tak příště, až vás zase někdo bude kritizovat, ponižovat, nebo vy se budete porovnávat, dejte si otázku: “Na čem mi v životě skutečně záleží?” a dejte si čas. Hodně času…
Děkuji
Eliška
