Kolikrát jsem přemýšlela o tom, jak je snadné někomu slovně ublížit. Dovedlo mě to k otázce:
Může se vás dotknout něčí urážka, když se máte rádi, a víte, že to, co říká ten člověk, kterého možná ani tak moc dobře neznáte, vůbec není pravda?
Jaké to pro vás je, když si z vás někdo dělá legraci, ale vy cítíte, že je to legrace, která už je pro smích jen těm, co ji vymysleli, ale ne vám?
Třeba v případě, kdy jdete vyhazovat lahve od alkoholu. Cestou posbíráte po bytě i flašky od piva, které všudemožně roztahal někdo z vašich spolubydlících. Jdete a urputně je všechny poté, co jdete z obchodu, poctivě vyhazujete.
V tom slyšíte paní, která jde kousíček od vás, hlasitě se zasměje a řekne: ,,Glo glo?!“ A směje se dál.
Přemýšlíte pak, jestli ví, co máte za sebou. Jaké jste měli dětství. Jestli je to vůbec vaše. Jestli máte rádi alkohol. Jestli má tušení, s čím celý život zápasíte.
Je jasné, že neví nic. Ani nemůže. A není to její ani ničí jiná chyba. Ale na druhou stranu, právě proto, že nevím, neznám toho druhého, neznám ho od školy, abych mohla soudit, nemám si dávat pozor na pusu, protože nikdy nevím?!
Ale co neudělat pro ten slastný, opojný okamžik, kdy se můžete stát někým, kdo má navrch, kdo má vtip a glanc. A hlavně, proč to neudělat, když můžete?
Vždyť co by vám v tom mohlo bránit? Nějaká nepsaná morálka? Hlouposti… Lidé se dnes přeci chtějí bavit.
Ale na druhou stranu někdy slovem i pohladit.
Nedávno jsem šla kolem pána, který prodával časopis Nový prostor. Asi to znáte. Za nákup časopisu jde polovina prodávajícímu a polovinu časopisu. Stojí celý den na místě a doufají, že si někdo časopis koupí. Bylo mi ho velmi líto. Mluvil si pro sebe, častokrát se díval do sluníčka a doufal, že jeho ostré paprsky co nevidět zmizí, aby mu na tom místě nebylo až tak horko. Ale šlo to těžko. Stála jsem, čekala a chvíli si ho jen prohlížela. A najednou se mi do hlavy vnukla myšlenka: Přispěju na dobrou věc. Přispěju na člověka, který potřebuje pomoct. A který by mohl žebrat o peníze, spát na ulici a vybrat si to jako svoje povolání bez práce. Ale on se snaží. A v ten moment jsem věděla, že chci mít tolik peněz, abych těm lidem mohla pomáhat pořád…
Za moment se mi do hlavy vkrade druhá otázka: Na cos, člověče, tak dlouho čekala?!
