Někteří lidé jsou lechtiví jen málo, někteří velmi.Pro někoho je lechtání spíše příjemné, někdo jim docela trpí. Ať to máte s lechtáním jakkoli, všimli jste si někdy, že se sami polechtat nedokážete?
Tato kuriozita je již delší dobu dobu v hledáčku výzkumníků z různých oborů, především neurologů, ale také vývojářů robotů a umělé inteligence. Naše neschopnost polechtat se totiž vede ke složitějším otázkám ohledně vnímání našeho těla a mysli.
Lidský mozek zpracovává mnoho podnětů o vnějším prostředí a vyhodnocuje jejich dopad na nás, především z hlediska případného ohrožení. Reakce na lechtání druhou osobou se pravděpodobně vyvinula proto, aby člověk věnoval zvýšenou pozornost, když po něm leze nebezpečný pavouk.
Když se chystáme polechtat sami, je to podnět, který vychází zevnitř, nikoli z vnějšího prostředí. Takový podnět je zpracován jinak. V tomto případě tzv. mozečkem, který se nachází v zadní spodní části mozku. Mozeček jmonitoruje, předpovídá a vyhodnocuje naše pohyby. Když tedy očekává, že se chystáme dotknout sami sebe, vyhodnotí tuto akci jako neškodnou a ubere tomu pocitu doteku na důležitosti, takže necítíme skoro nic v porovnání s lechtáním od druhé osoby.
