Rozdílné zkušenosti a emoce: Proč se lidé hádají?
Jeden mladý vědec se nudil. Stál u okna v bílém plášti a hrál si se šňůrkou od žaluzií. V místnosti nebyl sám. Byli tam ještě dva postarší pánové. Oba si četli noviny. „Víte co kolegové? Pojďme udělat nějaký pokus. Máme na to granty z EU, tak proč ne.“ „No jo mladej je aktivní.“ pobaveně řekl vousatý stařík. „Tak něco vymysli hochu.“ dodal ten druhý. „Hmmm. Jasně, že něco vymyslím a taky už vím co. Uděláme takový malý experiment, pánové. Pozveme dva lidi, kteří se vůbec neznají. Zavřeme je do jedné místnosti a řekneme jim pouze jedno slovo. Jejich úkolem bude povídat si na toto téma.”
Tak se i stalo. V pondělí ráno přišli dva dobrovolníci. Klára a Petr. Nikdy předtím se neviděli. Představili se a podali si ruce, pak vešli oba do malé místnosti, kde byl stůl a dvě židle. K dispozici měli vodu a tři hodiny času. Mladý vědec jim vysvětlil pravidla hry. Zapnul stopky, řekl slovo pes a odešel. Klára hned vyhrkla: „Já mám doma psa. Čokoládového labradora. Je mu pět let. Jmenuje se Bradly a je to náš mazlíček. Já miluji pejsky. Hlavně štěňátka, jsou tak miloučká a slaďounká. Čumáčči malí, hned bych se s nima pomazlila.“
„No musím Ti říct, že já psy moc nemusím. Když jsem byl malý, tak babička měla čokla a kousl mě. Od té doby se jich dost bojím.“ „No to mě mrzí, ale nejsou všichni zlí, hlavně nevíš, proč tě kousl. Musels ho nějak vyprovokovat podle mě, nebo jsi mu něco udělal nechtíc, byls malé dítě, ty neumí dávat pozor.“ „No to pochybuji, co bych mu asi tak dělal. Prostě mě ten blbý pes kousl naschvál.“ Vzhledem k tomu, že každý z nich měl jiný názor a byli oba zavřeni v jedné místnosti, tak se tři hodiny hádali. Vědec jim poděkoval a oba odešli naštvaní domů. Klára si o Petrovi myslela, že je to debil a on si o ní myslel, že je to pěkná kráva.
Mladý vědec je, asi po týdnu, pozval ještě na jedno sezení. Nebyli nadšeni, už se potkat nepotřebovali, ale experiment bylo nutné dokončit. Přišli znovu, vlažně se pozdravili a vešli do známé místnosti. Tentokrát bylo zadání trošku jiné. Tři hodiny měli mluvit každý pouze o sobě. Mohli říkat jenom to, co cítí. Slovo zůstalo stejné: pes. Klára opět aktivně začala: „Láska největší, cítím radost, štěstí, toužím se mazlit.“
„Hmmm, bojím se. Mám strach, že mi ublíží. Cítím se sám. Cítím bolest.“
Moc toho tentokrát nenamluvili, ale hodně se dívali jeden druhému do očí a usmívali se na sebe. Klára si všimla, jak je Petr hezky ostříhaný a že má opravdu krásný úsměv. Petr si všiml, jak se Kláře nádherně lesknou vlasy. V obou rostla touha být si blíž. Z obou stran rostl zájem o bližší poznání té překrásné lidské bytosti, které seděla přímo naproti.
Mladý vědec pak napsal zprávu o experimentu:
V prvním pokusu si dva lidé povídali na téma pes. Jeden psy miluje, druhý nesnáší. Toto slovo jednomu evokovalo příjemný pocit a druhému ne. Každý z nich měl jinou zkušenost. V podstatě celou dobu mluvili oba o svých pocitech, které dávali najevo prostřednictvím hodnocení charakteru psa na základě své osobní zkušenosti. Zkušenost měli každý s jiným psem. Vyjádření obou dotyčných psů, k hodnocení jejich charakteru, bohužel nemáme k dispozici. Tímto se dostali do konfliktu a nepochopení, protože jejich názor na povahu psů se lišil. Na základě odlišných zkušeností nebyli schopni určit, kdo z nich má pravdu. Pohádali se, oba odešli značně rozrušeni a s nepochopením názoru toho druhého. Už nešlo ani tak o psa, jestli je dobrý nebo špatný. Na základě rozdílného názoru Klára vyhodnotila Petra jako špatného člověka, protože nechápala jeho postoj a Petr vyhodnotil Kláru jako špatného člověka, protože nechápal její postoj.
Ve druhém případě mluvili pouze o sobě a o svých pocitech. Předmět asociace pocitů šel stranou. Klára měla příjemný pocit, Petr nepříjemný. Nedošlo k hádce, pes jakoby tam ani nebyl, nebyl vůbec hodnocen. Nikdo ho nevyhodnotil, jako dobrý nebo zlý. Nedošlo ke konfliktu ani k hádce. Dozvěděli se, že právě teď Petr prožívá emoci strachu, která se projevila na fyzické úrovni. Strach cítil v oblasti břicha, konkrétně měl pocit staženého žaludku. Klára prožívala emoci lásky. Měla příjemné pocity, které lokalizovala na svém těle v oblasti srdce. V místnosti seděli dva lidé, kteří ve stejné chvíli prožívali rozdílné emoce. Nic jiného se v reálném čase nedělo. To je závěr experimentu.
Konflikty jsou jenom další smyšlenou společenskou hrou. Kdyby lidé mluvili o sobě, o svém vlastním prožívání a o tom, co cítí, tak by ke konfliktům vůbec nedocházelo. Prostě by neexistovaly. Nebylo by dobro ani zlo. Pouze lidé a jejich pocity. Pleteme si zkušenosti s emocemi. Něco s někým zažijeme a cítíme u toho nějaký pocti. Na základě příjemného nebo nepříjemného pocitu vyhodnotíme tu osobu nebo událost jako dobrou či špatnou. Snažíme se vyjadřovat slovy, ale vyjadřovat se emocemi je mnohem srozumitelnější řeč pro všechny. Každá zkušenost, zážitek, událost, člověk v našem životě je neutrální. To, co je skutečně dobré nebo špatné je naše prožitá emoce v dané situaci s daným člověkem. Nic víc. Svět je jen o nás samotných. O tom, co cítíme uvnitř. Co by mělo být středem naší pozornosti a středem našich společných zájmů, je snaha zjistit, jak se zbavit negativních emocí, abychom všichni mohli prožívat pouze ty hezké a pomáhat si v tom.
Zdroj foto: Pixabay.com
