Jsou změny, do kterých jsme prostě vrženi. Někdo jiný je přichystá a nás postaví před hotovou věc. Jsou to momenty, kdy už nepomůže žádná diskuse, kdy je všechno rozhodnuté. A nám nezbývá nic jiného, než minimalizovat zranění a na změnu se adaptovat. Přijmout ji, nějak se zařídit.
 
Pak je tu ale jiná kategorie změn. Ty změny, které sami chceme. Dokonce po nich toužíme. Jdeme do nich s rozmyslem. Nebo se do nich vrháme po hlavě. Plánujeme. Začneme na změně pracovat. A pak…to vzdáme.
 

Rychlost, která nefunguje

Při koučování i neformálních rozhovorech jsem často překvapená, s jakou rychlostí chtějí lidé změnou projít. I u změny, která je rozsáhlá a komplexní, mají dojem, že stačí udělat jeden dva krůčky a všchno půjde samo. A bude to. A hlavně rychle. Když to nejde, jdou od toho a přestanou věřit, že je změna možná. Na něco se vymluví. Nedopřejí si čas. Nemají trpělivost sami se sebou, ani s tím, že věci prostě docela často mají své vlastní načasování. Ne vždycky jde všechno uspíšit. Ne pokaždé je možné se se vším starým rozloučit lusknutím prstů. Myšlenky potřebují svůj prostor a čas, stejně tak jako emoce. Ne vždycky se budoucnost vyrýsuje jasně hned napoprvé.
 
I když něco chceme, neznamená to, že se úplně vyhneme smutku ze ztráty, obavy z nového, zklamání z toho, co se nepovedlo podle představ. Ani ve chtěné změně není vždycky všechno jen radostné. Je potřeba trpělivě a třeba i metodou pokus omyl hledat způsoby, jak se na růžový obláček zase vyšvihnout, když z něho spadneme.
 

Dost času na pláč i na radost

Dopřejme si luxus pomalé změny. Dovolme si ho. Stejně jako si dovolujeme pomalé cestování, jídlo, módu… Pomalý život. Dopřejme si dost času na pláč, na trhuchlení, na soucit se sebou, ale potom i dost času na radost, na zvídavost, čas na to, abychom se těšili na výsledek, i když si ho setsakra těžko odpracujeme. Udržitelnost nespočívá v tom, že všechno, co má nějaký smysl, je možné vybudovat rychle. Právě naopak – co je pomalejší, může být trvanlivější. Je to tak i se změnou, kterou tak je možné postavit na pevných základech.
 
Dlouho jsme se učili chodit, mluvit, dlouho nám trvalo, než jsme se osamostatnili od mámy. Tak proč si teď myslíme, že změna práce, změna vztahu, změna životního stylu (a dosaďte si to, co je pro vás právě teď aktuální), zaberou pár minut, pár dní, týdnů? Možná zaberou měsíce. Možná dokonce roky. A je to proto, aby nás to posílilo. Abychom si toho, co si dobudeme, vážili.
 
Naučíme se disciplínu, trpělivost, houževnatost, velkorysost, mít se rádi, i když se něco nedaří, obdivovat svou sílu i slabost, poznáme, kdo nás podpoří a kdo se na nás vykašle, pochopíme, kdo nás miluje a kdo jen využívá, vyrosteme, otužíme se, zmoudříme, zahlédneme, co je podstatné a co nedůležité… To má minimálně stejně velkou cenu, jako vytoužený výsledek.
 

Sebepoznání a poznání

Důležité je přitom vědět, jaký má ta změna, s níž se moříme, pro nás vlastně smysl. A jak se váže k tomu, co je pro nás v životě nadmíru důležité. Když je to jen změna odstartovaná z nudy, z nerozhodnosti, z nevědění, co se sebou, asi nevydrží a brzy se vrhneme na další impuls. Spíš na něco rychle zareagujeme, než abychom byli aktivní a ke svému životu přistoupili skutečně tvořivě a z dlouhodobější perspektivy.
 
Pomalá změna v sobě může mít vrcholy i propasti, světlo i temnotu. Ale prináší něco hlubšího, než mělká změna v podobě chvilkového vzrušení. Totiž: sebepoznání a poznání. Pokud o to stojíme, pokud reflektujeme, co se děje a pokud si to připustíme. Pokud jsme vůbec ochotní se nechat svým vlastním tajemným a vzácným životem překvapit a poučit.