130

Může ke svobodě dospět mysl, která je “vychovaná” v prostředí závislosti na okolí a na vlastních sklonech, když jsme si řekli, že svoboda znamená naprostou “vnitřní samotu” a není v ní místo pro vůdce, tradici ani autoritu? 
Vnitřní samota je rozpoložení, v němž jste nezávislí na vnějších podnětech, okolnostech, vědomostech. Není výsledkem zkušeností, ani myšlenkových závěrů. Většina lidí však není nikdy vnitřně sama.
Pozor však na rozdíl mezi vnitřní samotou (tedy schopností stát “sám”) a izolací, oddělením se od ostatních. Všichni víte, co znamená stáhnout se do izolace – vytvořit kolem sebe hradbu, aby se vás nic nedotklo, aby vás nikdo nemohl zranit, vypěstovat si netečnou lhostejnost (která je pouze určitým druhem zoufalství), žít v myšlenkách, ve snové “věži ze slonoviny”. 
Vnitřní samota je něco jiného. Ale vy nikdy neprožíváte vnitřní samotu, nikdy nejste sami, protože v sobě nosíte množství vzpomínek – usazenin včerejška – horu věcí, které vás podmiňují. Vaše mysl se nikdy nezbavila nastřádaných zbytečností. K tomu, abyste byli “sami” (vnitřně sami), musíte umřít vůči všemu minulému. Kdo je zcela “sám” (vnitřně sám), nepatří ani rodině, národu, kultuře, ani žádnému světadílu. Je něčím jako “outsiderem”. 
Člověk, který je (vnitřně) sám, je “nevinný”. A nevinnost zbavuje utrpení.  


Zdroj: D. Krišnamúrti: Volnost, která neví
Foto: Pexels

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account