Tuhle větu pronesla ráno na zastávce maminka k nadšenému chlapečkovi tónem “Oni tě tam v té škole srovnají!”
Hm, tak nakonec dneska NEPRŠELO a sluníčko se předvádí v celé kráse, aby fotekchtiví rodiče a prarodiče mohli svoje ratolesti pyšně zveřejňovat na FB. A taky aby holčičky mohly jít do školy první den jen v šatičkách (Když jsem šla totiž do školy já, v roce 1976, hustě lilo a já jsem – to hluboké zklamání tehdy – musela vyrazit do TÉ ŠKOLY, neboli místa životního významu, v odporné tuhé tmavošedé socialistické pláštěnce a gumákách.)
Ale i SLOVA mohou být pěkně ledovou sprchou (vracím se zpět ke chlapečkovi).
Proč vlastně – ať už vědomě, nebo podvědomě, snižujeme vážnost rozhodnutí svých dětí a vnoučat ZAČÍT s novou životní etapou NAPLNO? Proč se jim posmíváme a myslíme si o nich, že jsou NAIVNÍ, když se na nový život TĚŠÍ, protože přece škola je (taková a maková, doplňte si vlastní přesvědčení)? Protože MY SAMI jsme si prožili zklamání? A je tedy chceme zklamání “ušetřit”?
A nebo – a teď POZOR – protože nechceme, aby ONI DOKÁZALI, co my tehdy ne, protože dneska už k lecčemus mají lepší podmínky? (“To je TAK NESPRAVEDLIVÉ!!!!!”)
Tak jim nezáviďte. Vykašlete se na “tehdy”. Nechte DNESKA dětem jejich sny a ZAČNĚTE TAKY! S čímkoli, s čím jste dříve začít NEUMĚLI.
Teď totiž můžete zvládnout nejen začátek, ale také fungující poKRAČování až k úspěšnému finále, kdy si budete moci říct “Tý jo, jsem DOBREJ! Jsem dobrej stejně jako můj syn/dcera/vnuk/vnučka! Pustil jsem se do něčeho, co jsem už strašně dlouho odkládal a tentokrát jsem od toho NEUTEKL! To jsem MOC RÁD!”
A je úplně jedno, jak dlouho jste předtím něco odkládali, kolik je vám let a jak moc se vám SAMOTNÝM do toho nechce. Spolu s námi to totiž DNESKA UŽ DOKÁŽETE!
I pro vás jsou tu totiž už jiné možnosti, než byly dřív…
Hm, a jak že by to bylo možné?
Mrkněte sem: https://www.jolanafiserova.cz/osvobodte-lva/vip-klub-aktivni/minikurz-1/
Jolana Fišerová
