Předem chci říct, že jestli s tím někdo nesouhlasí, může to vyjádřit, ale asi to pak nebudu komentovat. Někdo se tak prostě rozhodne, jiný ne. Je to každého věc, a jen jsem chtěla, aby lidé věděli, že jsou i takové možnosti. Fotku sem záměrně nedám, protože to by mi připadalo nevkusné.
Už je to přes měsíc, co jsem musela nechat po 14 letech uspat svého nejlepšího přítele. Toho, který mě vždy ve všech strastech rozesmíval a nutil vstávat z postele, olizoval nos, když jsem plakala a když jsem se smála skákal a vrtěl ocáskem. Začátkem července se necítil ve své kůži a musím říct, že to byly nejdelší tři týdny v mém životě. Chvíle, kdy si uvědomíte, že najednou bude třeba to rozhodnutí udělat. Přestal papkat. Veterinář zjistil selhávání ledvin. Chodili jsme týden na kapačky a pejske se zlepšil. “Výhra!” Říkali jsme si všichni a radovali se. Jenže po 4 dnech přišlo prudké zhoršení odmítal veškerou stravu jen spal a nejspokojenější byl při procházce. Od malička to byl pinďa a miminko. S mamkou máme obě astma a tak bylo nutné pořídit nahatého pejska. I když s námi žil v bytě, často jsme ho brali na výlety a byl spokojený i potom, co oslepl. Pořád se radoval ze života. Ale najednou z něho už byla jen kostřička. Jeho očka už téměř prosila, abychom rozhodli za něho.
Bylo to zatím mé nejhorší rozhodnutí v životě, ale kdysi jsem mu slíbila, že za něho všechno rozhodnu, zařídím a nebudu plakat. A tak jsem také téměř dodržela plaka jsem až do té osudné chvíle. Potom jsem domluvila u lékaře uspání. Sama jsem furt v nemocnicích a tak je nenávidím. Domluvila jsem se tedy, aby to bylo u nás doma, tam kde byl celý život tak moc spokojený. A já o které se říká, že je největší cíťa jsem ještě večer prosadila svou. Žijeme v bytě a já kafilerku nedopustím. Jenže co teď pohřbít u příbuzných na zahradě? Příbuzní to jsou, ale téměř k nim nejezdím. A tak jsme se s celou rodinou složili a rozhodli se pro něco, co spoustě lidí připadá zbytečné či trapné, ale pro mě a můj klid duše to bylo téměř vysvobození.
Teď jsem se dostala až k tomu, na co rozhodně nechci dělat reklamu, ale po měsíci už jsem schopná a velmi ochotná o tom psát. Rozhodli jsme se proto, že našeho člena rodiny necháme zpopelnit a odvezeme si ho domů. Nedokázala jsem po těch 14 letech co byl semnou každý den přenést přes srdce představu, že se ho najednou vzdám, že ho někde opustím, protože on mě nikdy neopustil. A tak nastal ten chmurný den. 28. července 2017 v 11:50 přišel pan doktor. Ležela jsem s ním v posteli a měla ho u sebe na hrudníku jako vždy, koukali jsme na Nebezpečné vztahy, protože to je pořad, který můj pejskem prostě miloval. Asi cítil z Musila takový ten klid. Pan doktor ho nejprve uspal. Usínal pomaličku, jako by se ještě chvíli kvůli nám chtěl udržet. Pak jsem ho musela položit bokem. Ještě jsem ho hladila po vláskách a pak doktor ho bodl do srdíčka. A já to nedokázala popsat. Po 15 minutách dotlouklo. Podle zvyku bylo otevřené okno, aby dušička mohla v klidu odejít. A odešla. Ráno bylo chmurné počasí, ale najednou vysvitlo slunko. Byl to nádherný den. Jaká to ironie. Ve zvířecím krematoriu už jsme měli vše domluvené. Uložili jsme pejska s hračkou a dečkou do jeho taštičky kterou tak miloval a kamarádka nás všechny s ním odvezla do Krematoria zvířat v České Lípě.
V Lípě už na nás čekala velice příjemná paní. Pejska jsme jen na pár minut odložili do vedlejší místnosti. Paní nás usadila nabídla vodu. Domluvili jsme vše potřebné, podepsali smlouvu a zaplatili. Pejska jsme pak přendali do papírové krabice i s hračkou a dečkou a nandali mu speciální přívěšek. Ten který zaručoval, že nikdy nedostanete popel jiného zvířátka. A já se jen usmívala, nějak jsem věděla, že je to pro něj to nejlepší. Pak jsme ho odjeli zapít a za 2 hodinky nám paní volala, že si pro něho můžeme přijet. Odvážela jsem si domů bílou krabičku s popílkem, oznámení a taštičku. A najednou jsem měla doma pocit, že mi nechybí, nebylo tam tak prázdno. Urničku jsem usadila a je tu prostě pořád semnou. Nabídnou vám několik možností, urničky na doma na ven, nebo si nechat udělat šperk a podobně. Koupit si pamatníček na chlupy a podobně. Je toho nepřeberné množství. Nejvíce mě ale potěšilo, že to není jako u lidí, to chování je daleko více adekvátní situaci a urničky jsou tam i takové, že kdo to neví, vůbec nepozná, že jde o urničky.
Nakonec jsme si připlatili ještě ozdobnou urničku a vybráli zcela náhodou první v sérii, novinku. A protože jsme si vždycky říkali, že je tak trochu určitě gay 🙂 tak jsme vybrali vínovou. Je nádherná. Pořád je mi divné říkat nádherná když mluvím o takové věci. Ale je to pravda. Je ze skla, má na sobě vypískované ťapičky z nichž je jedna obložená swarovského kamínky ve tvaru srdíčka a je tam dopískované jméno našeho miláčka. Pro tu jsme si museli dojet. Protože byla dělaná na zakázku. 3 týdny po té jsme tedy obdrželi zprávu, že urnička je připravená a můžeme si s ním pro ni přijet. Nejprve mi to přišlo jako černý humor ale paní do telefonu oznamovala, prosím vás, hlavně nezapomeňte pejska doma. A my samozřejmě to se nemůže stát. No jistě stojíme s mamkou mezi dveřmi a obě najednou vítězoslavně zvoláme: “Bertík!” No jistě málem jsme ho tam zapoměli. Absolvovali jsme tedy jako tajní agenti druhou cestu do České Lípy, a tam čekali asi 5 minut, než nám toho našeho miláčka jak říkáme “přestěhovali do nové boudičky”.
Závěrem chci říct, že mi moc chybí. Ale že mám z něho pocit, že prostě je spokojený. Když usínal a usnul udělalo se krásně a bylo horko a sluníčko svítilo celý den. A ještě několik dní potom. Pak bylo deštivo a v den kdy jsme mu jeli pro novou boudičku i s ním, hádejte co? Zase vedro k padnutí a slunce, slunce, slunce. Prostě mám takový zvláštní klid v duši. A kdo je jen trochu podobné povahy jako já, myslím, že by to mohl také zvážit. Velice mi pomáhá pocit, že jsem ho nemusela někde odložit jako odpad. Že už je tu možnost, řešit to tímto pro některé opravdu vhodným způsobem. Najednou mám jistotu, že si na něho vždy vzpomenu a že jsem ho nikde neodložila a nikdy nebudu litovat peněz, které jsme za to utratili, i když jich není zase tak moc. A taky, že smutek má mnoho podob, a to, že vám někdo s úsměvem říká, pejsek už nás opustil, neznamená to, že je za to rád, ale že je smířený a ví, že udělal pro svého miláčka to nejlepší, i když to pro něho samotného je to nejtěžší.
Na úplný konec bych chtěla říct, že až bude ten správný čas, pořídím si dalšího pejska protože i podle jména rubriky je prostě pravda, že se psem mě baví svět. A bez něho je tu furt tak nějak prázdno. Ale ne tak velké jako kdyby tu nestála ta boudička. Když je mi smutno, podívám se na ni. Poklepu jako jsem poklepávala jeho, pohladím a řeknu vše co mě trápí. A to mi pomáhá to přejít. A moc chci poděkovat paní, která nám tak ochotně pomohla všechny tyto těžké věci částečně překonat a když jsem ho tam nechávala, věděla jsem, že ho nechávám někde jen na chvilku a to v těch “nejlepších” rukách. Novou boudičku nám předával pan ředitel, též velice milý a příjemný člověk. Musím říct, že nebýt tohoto zařízení, tak by pro mě tato situace byla daleko, daleko těžší.
PS.: Doufám, že se tam máš dobře. Moc se nepřecpávej, jako jsi to vždycky dělal. A dohlížej na mě, nebo budu jen spát a ty státnice nikdy neudělám. Panička tě miluje a vždycky bude.
