Kdyby mi ještě ten čtvrtek ráno kdokoliv jen naznačil, že mi manželka Věra bude nevěrná, nejdřív bych se zasmál a pak mu rozbil hubu.
Věra není žádná taková. Je to tahoun. Můj kámoš do deště a nepohody. Vždycky jsem se na ni mohl spolehnout. Jsme spolu dvacet let a vychovali jsme dvě děcka, teda hlavně vona, protože já sedím celý dny v kamionu a pendluju Evropou.
Ale už za pár hodin jsem se měl přesvědčit, že co platilo celý náš společný život, může být během jedinýho dne úplně jinak.
Věra byla už nějakou dobu pěkně nevrlá. Nepřikládal jsem tomu žádnou důležitost. Jako ženatý chlap moc dobře vím, že když čeká krámy, mám jít své ženě z cesty, nebrat ji moc vážně a hlavně neodporovat. Jenže tentokrát to trvalo už pár týdnů, což bylo dost divný.
Ke všemu přestala pořádně vařit. Sázel jsem na to, že drží dietu. To by vysvětlovalo změny v jídle i ty nálady… Bohužel jen do chvíle, kdy jsem měl podruhý v měsíci k večeři topinky s česnekem a Věra si je dala se mnou… Čímž teorii o dietě srovnala se zemí.
Na cestu do kamionu mi tentokrát nepřichystala řízky, ani salát, ale 3 piksly lančmítu a bochník chleba. Jak říkám, bylo to divný, ale nechtělo se mi do toho rejpat. Ještě by mě za něco seřvala a já právě odjížděl s kamionem skoro na týden do Portugalska, tak jsem to nechal být. Kdo se moc ptá, moc se dozví. Nakonec, třeba až se zase vrátím, bude všechno v cajku i bez zbytečných řečí, který fakt nemám rád.
Ráno jsem vstával ve čtyři, dal jsem jí hubana na tvář a ona se otočila na bok. Všechno bylo jako vždycky. Až do chvíle, kdy to do mě na francouzskejch hranicích našil nějaký Polák a kamion se už nerozjel. Bohužel jsem se mignul do hlavy a musel jsem zpátky domů, kde mě nikdo nečekal.
Nebejt tý rány, asi by mě napadlo zavolat, že se vracím, ale nenapadlo. Než jsem to vyřídil s doktorem, policajtama, asistenčkou, pojišťovákama, kteří kupodivu přijeli až na místo, byl jsem úplně mrtvej. Z práce pro mě dokonce poslali odvoz. To jsem teda koukal. Pak mi došlo, že mám ty sjetý gumy na autě a pár jinejch vad, co slibujou opravit už týdny a zase tolik mě to nedojalo.
Cestou jsem se rozhodl nejíst blbej lančmít z plechovky, když jsem utrpěl ten šok, a chtěl si dát teplý gáblík v motorestu. Jaký bylo moje překvapení, když jsem nenašel svoji kartu. Jak je to možný, mi vrtalo hlavou až do chvíle, kdy se ukázalo, že mám ještě větší problém…
Otevřel jsem dveře do baráku a v předsíni mě čekaly cizí pánský tenisky. Jen si tam tak ležely uprostřed vchodu, což by mně Věrka nikdy nedovolila. Cítil jsem, jak se mi adrenalin žene do spánků a slyším hlasitý tlukot svého srdce až v hlavě. Mám pocit, že mi všechny spoje jiskří. Horko se mi žene do tváří a srdce se pod náporem vzteku skoro zastaví. Hlasivky vyhodí z mozku slova, která bych o Věře před tím nikdy neřekl: „Ta kurva!“
Jak dlouho to takhle funguje? Já vypadnu a najede záskok? Navíc, má boty jako lodě. Jestli ho má velkýho jako hnáty, má ho Věra až v krku. Co to kecám? Já je zabiju. Voba! Vykašlu se na zouvání (asi poprvé, co bydlíme v tomhle baráku) a po dvou beru schody k ložnici. Cestou si přehazuju myšlenku, koho bacim dřív.
Za těch pár vteřin mi proběhne hlavou snad celý život. Naše první rande, svatba, narození dcery, jak je se synem učím jezdit na kole… Teď je všechno červené, bolí mě hlava. V chodbě je tma. Zkouším poslouchat. Chci vědět, na čem jsem, ale všude je ticho. Dojde mi, že může být kolem druhé ráno. Tak to už hrdličky, umrouskaný k smrti, asi chrněj. Alespoň mi neutečou, pomyslím si a rozrazím dveře ložnice.
Na posteli se něco pohne. Měl jsem pravdu! Jsou tam! Srdce mi vletí do krku. Na posteli se posadí chlap a marně tápe po vypínači na nočním stolku. Neudržím se a vypálím. Má pěst najde jeho obličej a on padne zpátky do peřin. Druhou pecku vezme o čelo postele.
„Ani nerozsvěcej!“ zařvu a znovu zvedám ruku, připraven k další ráně. Vytluču z něj duši, z kazišuka. Jak si vůbec může dovolit šáhnout na to, co je moje? Takovejch let! Von si tu užívá a já mám žrát konzervy? Mám vztek a chci zabíjet.
Zastaví mě ženský hlas, který rozhodně nepatří mé ženě, „Jeff, who is that?“
Ztuhnu v půlce pohybu. Zatnu svaly a nahmatám vypínač na stěně. Rozsvítím. V naší manželské posteli sedí nahý pár s rameny plnými rezavých pih, on si drží tvář a nechápavě na mě čumí.
„Kdo jste?“ vybalím. Proč jsou v naší posteli nějací Angláni? Kde je Věra?
„Who are you?“ zazní z postele.
Po nějaké chvíli, kdy na sebe máváme a vyměňujeme si navzájem nesrozumitelné věty, vezme anglán telefon a někam volá. Dlouho to jen zvoní. Nakonec se dovolá a pořád něco opakuje. Po chvíli se zklidní a už jen kýve hlavou. Pak mi telefon opatrně podá.
„Co mi to dáváš? Já jim budu prd rozumět!“ protestuju. Pak se z telefonu ozve Věrka.
„Mirku, vezmi to!“ uslyším z mikrofonu.
Nevěřícně si přiložím telefon k uchu, „Kde jsi? Tady jsou nějaký cizí lidi a rozvalujou se nám v posteli,“ zaburácím.
„Nekřič tak,“ ozve se Věra.
„Co tu dělaj ty dva?“ řeknu jen o trochu tištěj.
„Bydlej u nás…“
„Ty jsi prodala barák a nic jsi mi neřekla?“ podlomí se mi kolena a kecnu na židli vedle postele. Nejdříve ta zmizelá kreditka, lančmít na cestu a teď nemám střechu nad hlavou… To snad nemůže, jen tak, beze mě…?
„Neprodala, já jsem ho…“
„Tys prohrála, nebo jsme něco nespláceli? Proto ty špatný nálady? Vzal nám ho exekutor? A já nic nevím?!“
„Ne, ne, nic z toho, Mirku, uklidni se! Ty lidi jsou tam jen na dva dny.“
„Jak na dva dny? Proč se mi cizí lidi válej v posteli a kde jsi ty?“ cítím, jak se mi adrenalin vrací do hlavy, která bolí čím dál víc. Jsem naštvaný. Dělají ze mě blbce!
„Jsem u Vlastíka. Náš dům jsem pronajala. Přes agenturu. Cizincům. Za peníze,“ dokončí Věra. Asi bych tomu měl rozumět. Jediné, co vím, je, že jsem si oddychl. Manželka spí u našeho syna a dům nám zůstane…“
„Proč jsi proboha pronajala dům? Copak nemáme peníze? Dlužíme někomu?“ vrací se mi myšlenka na exekuci.
„Ne, ne, všechno je v pořádku. Nevěděla jsem, jak ti říct, že jsem přišla o práci a nemůžu nic kloudnýho najít…,“ na druhé straně je chvíli ticho. Pak se Věra nadechne a vysype to na mě všechno: „…A že mám teď strach, jak to všechno zvládneme z jednoho platu. Proto jsem začala šít pro sousedky a taky šetřit na jídle… Stačilo to, jenže pak mi náš Vlastík řekl, že čekají miminko a potřebují pomoct do začátku a já prostě nevěděla, co dělat. Jsem tady pořád na všechno sama a napadlo mě jen tohle…“ Věra, můj parťák a věčný bojovník, vzlykne. Nevím, jestli jsem ji vůbec někdy viděl bulet. Asi ne. Věra nebrečí. Nikdy. Ani u filmů, ani když si zlomila nohu v Tatrách. Nikdy – až teď.
Ještěže sedím. Dám si hlavu do dlaní. Cítím, jak mi bolest tepe do čela. Dochází mi, jak špatný jsem byl poslední dobou parťák já. Nechtěl jsem nic řešit a vždycky radši zdrhnul k volantu a ji tu nechal, že se postará. Uvědomuju si, jak moc pro mě znamená, i když jsem jí to asi už pěkně dlouho neřekl. Chtěl bych ji obejmout a ujistit jí, že to zvládneme – spolu. Jako vždycky před tím. A že ji budu víc poslouchat, když teda budu zrovna doma… A když ne, tak že jí zavolám a zeptám se, jestli zrovna nebojuje za naši rodinu o přežití, protože to parťáci zkrátka dělaj…
„Asi máme průšvih… Já ho praštil,“ cítím, jak mi selhává hlas.
„Já vím, ty můj divochu,“ zasměje se Věrka a já ji zase poznávám.
„Budou nás žalovat?“
„Ne, nebudou, alespoň myslím, Jeff jen pořád opakoval, ať jdeš pryč, že se tě bojí. Tak se hezky omluv, vrať telefon a přijeď. Mám tu vedle sebe jedno volný místo na gauči…“
Kouknul jsem se na anglána. Drží si peřinu před hrudníkem a vypadá vyplašeně. O tomhle ustrašenci jsem si myslel, že mi klátí Věru, a ještě kvůli němu budu spát na gauči…
Hodím mu telefon na peřinu a řeknu: „Sorry vole, myslel jsem, že tu máš mojí starou,“ a chci mu podat ruku jako na usmířenou. Jenže on to nepochopí, cukne s sebou a rychle přeleze i s peřinou na druhou stranu postele. Zahlídnu jen jeho bílou prdel.
Nevím, jak mě to napadlo ani, proč jsem to udělal – možná to bylo tou ránou do hlavy z tý bouračky, nebo z toho uvolnění, že tu neleží s mojí Věrkou, ale prostě to ze mě vyjelo.
„Hu! Hu!“ zařval jsem a dupnul nohou jako bych zaháněl psa na útěk. Anglán upustil ve svém rohu postele peřinu a pochcal nám postel. Věděl jsem, že jsem to přehnal, protože za nic z toho, co se mi dneska stalo, nemohl. Tak jsem jen zopakoval. „Sorry vole,“ a šel jsem pryč. Stejně jsem nic dalšího vědět nepotřeboval.
Všechno je jasný. Zaprvé – musíme koupit nový matrace a peřiny, protože v tomhle já spát nebudu, a zadruhý velikost tenisek s délkou pinďoura opravdu nijak nesouvisí…
Další povídky a novou knížku najdete na stránce www.olivie-uzasna.cz. Těším se!
