Myslím, že zejména moje generace by mohla vyprávět o tom, jak místo podpory a povzbuzení:
“zkus to”
“udělej to”
“to nevadí, že to nevyšlo, zkus to ještě jednou”
jsme poslouchaly jako děti spíše:
“nedělej to – co na to řeknou ostatní”
“nechoď tam – jak to bude vypadat”
“buď ticho – do toho nemluv”
Každý samozřejmě to mohl mít v jiné verzi, ale podstata byla stejná.
Vím, že dětství je dááávno pryč, ale mnozí z nás si tato omezení v sobě stále nesou dál.
To jsou ty hlasy, které slyšíme, když se chceme pustit do něčeho nového, jiného.
Ozvou se tam někde na pozadí a ubírají nám právě odvahu a mnohdy i radost začít něco nového, jiného.
A tak stále setrváváme na jednom místě, někteří i s výrazem:
“nějak to už doklepu”.
Myslím, že všichni jsme slyšeli, čeho lidé nejvíc litují před smrti:
ne toho, že něco zkusili a ono to nevyšlo,ale
že něco nezkusili, že neměli odvahu zkusit něco nového, jiného.
NEVZDÁVEJTE SE SVÉHO NADÁNÍ, SVÉ SÍLY A SVÉHO KOUZLA
Pokud jste v podobné situace a uvítáte pomoc a podporu, bude mi potěšením: www.annabartosova.eu/osobni-restartanebo se podívejte na samostatná sezení:www.annabartosova.eu/konzultace
to je moc hezké