Moje Cesta do deštných pralesů začíná v Medanu na letišti na Sumatře. Přiletěla jsem o 5h dříve než ostatní, takže jsem měla dost času se připojit na net a dodělat věci, které jsou potřeba. Vím, že mám před sebou 3 týdny téměř bez připojení. Už jsem to zažila v lednu v chrámu a bylo to nejvíc! Totálně se odpojit od světa! Jen vy, příroda a přítomný okamžik 😉 Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, vím, jak moc mě veškeré technologie obírají o mojí koncentraci a následně i o energii. Stejně tak, když dělám hodně věcí najednou, na to jsem bohužel expert!
Na letišti jsem se ještě s pár lidmi vyfotila. Konečně jsem si připadala jako světová celebrita! Fotili se se mnou, smáli se (mi) a já si říkala, že jsem asi fakt exot! A pak mi to došlo! Ano, byla jsem *smile* ! Minimálně pro ně a možná nejen pro ně! Jediná bílá blondýna na letišti. Někteří možná nikdy žádnou jinou neviděli…
V půl 10 večer jsme se konečně našli a vyrazili na 4h cestu směr Batu Katak, kde je i Tygří dům spolku Green Life. Cesta byla příšerná – obrovské díry, výmoly, brzda, plyn, neosvětlení tuk tukáři, vyhýbání autům v protisměru jen tak tak. Divím se, že jsme dorazili celý…

Konečně v džungli

O den později už jsem byla v džungli. Do tábora se jde 4,5km cestou, necestou, palmovými plantážemi, potokem, džunglí a konečně taky pralesem. Dorazili jsme do kempu č. 2 a těžko popsat slovy, jaká nádhera na nás čekala. Chatičky, moskytiéry, přírodní kuchyně a také koupelna. Ta byla v podobě nádherného potoka, ze kterého jsme mohli rovnou pít. Prostě jsem si připadala jako v ráji. V údolí několik chatiček a vy jste obklopeni panenskou přírodou deštného pralesa. Do toho zvuky zvířat, pralesa a vy vůbec nevíte, co vás čeká. Co vás může potkat?! Jsou tady prý kobry, taky krajty, pavouci a určitě tygr sumaterský! Tedy těch posledních pár kousků, co ještě zbylo Prý je to kolem 300-400 kusů. Takhle jsme to dopracovali! Za posledních 40 let jsme vyhubili 52% živočišných druhů! 52% živočišných druhů!!! Jak je tohle vůbec možné?!90%, některé studie dokonce říkají, že 95% žraločí populace už vymizelo z oceánů!95%!!! To jsou alarmující čísla! A lidi si stále dávají polévku ze žraločích ploutví?! Co je tohle za zvrhlost?! Kam to dotáhneme dál? To to nikdo nevidí?! Přeci, když je vyhubeno už téměř 100% populace nějakého živočišného druhu, který navíc má nízký reprodukční potenciál, tak by se s lovem mělo přestat úplně a ne vymýšlet nějaké akční plány a kvóty *sad* …

Zpět do pralesa

Dny se nesly stále v podobném duchu. Kdo chtěl, vstával kolem 6h ráno a šel se podívat na zvířata do pralesa. Pokud měl to štěstí, mohl dokonce vidět orangutany. Celkově jsem ale viděla méně zvířat než jsem očekávala. Myslela jsem si, že to bude zvíře za zvířetem, ale oni se lidí bojí, utíkají před nimi. Logicky… Každopádně jsem viděla ve volné přírodě hulmany, long tailed makaky, pig tailed makaky, zoborožce, různé druhy pavouků, housenky, krysu, pijavice a umírajícího štíra. Jo jo, ten chudák umřel před mojí chatou. Nedokážu si to vysvětlit, zřejmě mě uviděl a padl  …
Co je příběh sám o sobě, to jsou pijavice. Ještě než jsem přijela do deštných pralesů, psala jsem si s Helenou Houdovou, nádhernou bytostí, vegankou a člověkem, který je pro mě už roky vzorem. Upozornila mě na pijavice, které v pralese jsou a že s tím musím počítat, že ty k deštným pralesům patří. Vzpomněla jsem si na dětství a na to, jak jsme se chodily s holkama koupat k nám do těch špinavých, ale skvělých rybníků na stavidlo! Tam byly ty obrovské, tlusté pijavice! Vždycky jsem se bála vylézat po schodech z vody, aby se na mě nějaká nepřisála. Tak jsem si říkala, no potěš pánbůh! Realita byla ale naštěstí jiná a pijavičky byly hubené. Každopádně, když se zakously, tak jste je museli odtrhnout a pak vám z místa tekla celkem krev. Vyhýbala jsem se, co to šlo, ale třetí den mi to dala jedna za všechny a hodinu mi tekla krev z nohy. Pak už jsem si zvykla, občas se to prostě přihodilo. Přeci jen jsme v deštném pralese. Já jsem v jejich přirozeném prostředí, já tady nemám co dělat…
Po ranní „procházce“ pak byla snídaně, odpo oběd a večeře a mezitím se něco udělalo v pralese nebo v kempu – prosekání cestiček, úprava cesty po dešti, zpravení schodů, sbírání fotopastí a další potřebné věci.

Fuj pavouci

Co pro mě byl šok, tak to byla určitě první noc! Šla jsem si pro něco do chatky a na stropě jsem si najednou všimla obrovského pavouka, který dokonce svítil! Uááááááááááá! Zdrhám! Cože?! Co jsem si to zase vymyslela?! Co tady dělám?! Proč jsem tady?! Jsem normální?! Ksakru, další! Modro-černý! Fuj, ten je hnusnej! Néééééééé, zdrhám! Utíkám do jídelny. Tam ze mě samozřejmě všichni srandu. Oni naprosto na pohodu, taky asi proto, že s tím narozdíl ode mě počítali… No, vypadá to, že tady budu největší poseroutka. Já, Nikita 😀 !
Celý článek k přečtení zde: 
http://blog.veronikapetrova.cz/2017/03/15/kobry-krajty-tygri-uz-se-to-blizi-ta-prava-zivotni-dzungle-je-tu/
 
Vaše snad přeživší Veronika Nikita
 
www.pralesdetem.cz 
www.oceandetem.cz