Vezměte si nyní svůj osobní strach, podívejte se na něj a sledujte své reakce. Dokázali byste se na tento strach dívat, aniž byste ho potlačovali, ospravedlňovali nebo odsuzovali? Uměli byste se podívat například na smrt a vyslovit přitom slovo “smrt” beze strachu, že zemřete? Slovo “smrt” s sebou nese určitý obraz a s ním spojený “záchvěv”. A teď dávejte pozor: Je to tenhle záchvěv – který právě máte v mysli a jenž vznikl vzpomínkou na řadu smrtí, které jste v životě zaznamenali – je to tento obraz, co ve vás vytváří strach? Anebo se děsíte, že zrovna teď je se vším konec? Je tedy příčinou vašeho strachu slovo “smrt” a představa s ní spojená, anebo právě se blížící konec života? Pokud je příčinou slovo, pak to vůbec není strach.
Představte si, že jste byli třeba před dvěma roky nemocní. Zbyla ve vás vzpomínka na tehdejší bolest a vaše paměť vás nyní nabádá: “Dávej si pozor, ať zase neonemocníš!” Takže paměť se svými asociacemi ve vás vzbudila strach, který vůbec neodpovídá dané skutečnosti, protože se zrovna těšíte nejlepšímu zdraví. Myšlenka, která je vždy stará (neboť je reakcí paměti… a to, co si pamatujete, je staré), vyvolává – v čase – pocit, že se bojíte, ale s pravou skutečností to nemá nic společného. Skutečností je, že se cítíte dobře a jen zkušenost, která vám zůstala v mysli coby vzpomínka, ve vás s obavou říká: “Pozor, ať zase nejsi nemocný.” Vidíme tedy, že určitý druh strachu vzbuzuje myšlenka.
Zjistili jsme, že se bojíme smrti. Někdy přijde, a mysl o existenci smrti ví, a tak si říká – i já umřu – a je s ní smířená. Obavy ze smrti vyvolává naše myšlení…
Není tedy strach vždycky důsledkem myšlení? Pokud ano, pak platí, že myšlenka je vždy stará, a proto je starý i strach. Nová myšlenka neexistuje – neboť ve chvíli, kdy ji rozpoznáme, už je stará. Takže to, čeho se obáváme, je opakování starého. Bojíme se myšlenky na to, co bylo, a to je promítnuté do budoucnosti. Za naše obavy je zodpovědné naše myšlení.
Zdroj: Džiddú Krišnamúrti: Volnost, která neví
Foto: Pexels
