Deprese a duchovní cesta: Proč je v pořádku cítit se ztraceně
Poslední týdny jsem nepsala zrovna často nové články. A nemohu tentokráte použít nejčastější výmluvu blogerů – neměla jsem čas. Protože čas, ten mi nescházel – scházela mi chuť. Listopad byl pro mě velmi náročný měsíc, co do psychického i fyzického stavu. Přesto, že jsem se vypravila do nádherného Glastonbury, kde jsem čerpala energii a inspiraci, seděly na mě chmury a sedí na mě pořád, ale konečně se jejich temné mraky zdvihají a já začínám vidět slunce.
Když se slunci nedaří…
Původně se mi do psaní tohoto článku moc nechtělo. Copak to jde, aby blogerka, píšící o ezoterice, duchovnu a pozitivním smýšlení, vyprávěla svým čtenářům o depresích? A pak mi došlo, že to napsat musím. Protože život není jen o vílích křídlech a vznášení se na obláčku pozitivity a dobré nálady. A být duchovní neznamená být bezchybný člověk, který vždy srší optimismem a na všechny životní otázky zná hned odpověď. Právě naopak. Být skutečně v kontaktu se svou duší, se svou nejniternější stránkou, znamená zažívat radost i bolest.
“Nejsme andělé, prostí ega. Nejsme nějací vymeditovaní buddhové. Jsme obyčejní lidé, žijící v hmotném světě, máme těla a ta mají své potřeby. Máme emoce, které se houpají nahoru i dolů jako vlny na moři. A je to tak v pořádku.”
I po letech osobního rozvoje a práce na sobě občas člověk dojde do bodu, kdy by se nejradši na všechno vykašlal. Pár věcí se nepodaří, dlouho budované se rozpadne jako domeček z karet, unavené a přetažené tělo vypoví službu. Začne se to řítit jako lavina, která nejdřív nejde zastavit. A tak se řítíte s ní. Dolů a ještě níž, z prudkého srázu a cestou se odíráte o kameny. A pak se zastavíte dole – tak hluboko, kam jste se vůbec nechtěli dostat. Jenomže i tohle patří k životní cestě.
Po pádu následuje výšlap nahoru
První týdny, kdy jsem zažívala jedno osobní zklamání za druhým, jsem z toho byla úplně zničená. Ptala jsem se, co jsem provedla, že si tohle zasloužím? Proč se mi to všechno děje? Za co? Jenomže pak mi došlo, že to jsou úplně zbytečné a hloupé otázky, kterými jen marním čas. Nemá smysl hledat za vším, co se nepovede špatnou karmu, trest za negativní myšlení nebo kdo ví co. To je naprosté nepochopení všech těchto principů.
Neúspěchy a pády se totiž prostě dějí. A ne vždycky naší vinou. Účelem není rozebrat je do posledního kousíčku a analyzovat, proč přišly. Důležité naopak je, zjistit, co si z nich můžeme vzít. Co nás mohou naučit, co nám mohou předat.
Někdo moudrý mi kdysi řekl, že pohodovým životem se ještě nikdo nikam neposunul, nic nenaučil. A že lidé, kteří zažívají tvrdé a těžké životní lekce se mohou učit a duševně vyvíjet mnohem rychleji. A mě došlo, že nemá smysl fňukat nad tím, co se děje, ale je čas tu situaci uchopit pevně do svých rukou a vytěžit z ní maximum.
To slunce je v tobě
Když se nedaří, když se slunce našeho života zahalí temnými mračny, máme někdy tendenci se tím nechat zlomit. Když je život zlý, nespravedlivý, ba i krutý, je strašně snadné se tomu podvolit a nechat sebou smýkat. Jenomže často stačí jen změnit úhel pohledu a zjistíme, že tam, kde jsme viděli zlo, se skrývá lekce. Kde jsme vnímali nespravedlnost je moudré zrcadlo. A kde jsme spatřovali krutost, byla jen nepochopená příležitost.
A ve chvíli, kdy mi tohle všechno došlo, jsem začala se situací pracovat. Uvědomila jsem si, jaké jednání mě do ní přivedlo a začala jsem své jednání měnit. Prvním krokem byla, pro někoho možná překvapivě, sebeláska. Ačkoli se mi nedařilo skoro nic, přestala jsem se za to vinit a místo toho jsem se zahrnula péčí a pozorností. Dovolila jsem si vydechnout, odpočinout si, shodit ze sebe tu tíhu, která mě drtila. A s úlevným nadechnutím náhle přišlo i ulevení od životních kopanců. Další důležitá lekce – když dusíte sami sebe, nedivte se, že vás dusí celý váš život.
A tak to pokračuje dál a dál. Postupně rozplétám uzlíky zašmodrchaného života a dochází mi, kolik moudrosti se skrývá v neúspěchu. Kolik příležitostí k růstu mi dává psychická nepohoda. Jak moudré je moje tělo, i když bolí a nechce se mu ani hnout. A hlavně si uvědomuji, že to slunce, které se mi zdánlivě schovalo za mraky, bylo celou dobu uvnitř mě, nepřestalo nádherně zářit v mém nitru, kde hřálo, těšilo a pohánělo mě dál.
Tak si na to vzpomeňte, až se i vašemu životnímu slunci přestane dařit. Možná je načase přestat koukat ven a na chvilku se zadívat dovnitř. To, co tam najdete, vás možná příjemně překvapí.
Zdroj foto: Lúmenn Herajtová
