“Dejte mi pastelku, nakreslím pejska.
Když bude hodný, budu ho mít rád…”
Také jste se ve škole učili tuhle “veselou” básničku? A nepřišlo vám na ní nic divného?
Možná se vám také v dětství také dostávalo “zásluhové lásky”. Když jste byli “hodní”, tj. zcela jste popřeli sami sebe a zneviditelnili jste svoje potřeby, tak vás pochválili, nebo dokonce pohladili.
Ovšem, běda, když jste třeba na výletě už byli unavení, bolely vás nožičky, měli jste hlad na lízátko, žízeň na limonádu, a přednáška o pamětihodnostech vás nebavila tolik, jako pozorovat, co se stane, když…
A už jste jednu slízli. A už jste byli “zlobivý chlapeček” nebo “ošklivá holčička”, protože TO se “nedělá”.
LÁSKA = nebýt
Postupně jste si všimli, že když nebudete dělat vůbec nic z toho, co vás zajímá a těší, budete “hodní” a poplynou vám z toho různé výhody. “No vidíš, TAKHLE tě mám ráda,” odsouhlasila to maminka a vy jste si zapsali za uši, že LÁSKA = nebýt.
Tak jste přestali být a všichni vás měli “rádi”, protože jste nikomu nepřekáželi. Jenom sami sebe jste začali nenávidět…
Ale život šel dál a vy jste si zvykli, že jsou to vždy OSTATNÍ, kteří určují naši hodnotu a kteří rozhodují o tom, zda se budeme cítit dobře nebo špatně (podle toho, zda nás “přijmou” nebo zavrhnou). Začali jste obchodovat se svým “nebytím” ještě víc.
Vytvořili jste ze sebe někoho úplně jiného. Někoho “mnohem lepšího”. Někoho, kdo se všemi vyjde, někoho, kdo nic nepotřebuje, někoho, kdo je vždy přátelský a usměvavý a NIKDY, ale opravdu NIKDY není VY…
Na těžkou depresi jste pak začali brát léky a o to hůř jste se cítili a chtělo se vám úplně nebýt. Protože život ve stínu sám sebe, co je to za život? Co by vás na něm mělo bavit a těšit?
Jakou energii byste chtěli brát Z PRÁZDNA?
Prožila jsem stejný příběh. Lev ve mně zběsile řval, že NECHCE být “někdo jiný”, dokonce ani nikdo “lepší”, ale já jsem mu dlouhá léta nedopřávala sluchu. Abych v sobě potlačila zbytky zdravé sebezáchovy, chtěla jsem být DOKONALÁ. V tom jsem spatřovala vysvobození.
Stejně to nezvládnu…
Nejhorší pro mě bylo, když jsem si, pronásledovaná vlastními výčitkami svědomí, uvědomila, že toho “osvobozujícího” stavu dokonalé dokonalosti já, naprosto nedokonalá bytost, stejně pravděpodobně do konce života nedosáhnu.
Co teď?
Vypadalo to na dvě možnosti 🙂 Buď se zastřelit, to se mi přece jen nechtělo, nebo se přijmout v celé své stávající “nedokonalosti”. Řečeno dnešním jazykem, dala jsem si tehdy svůj první Like 🙂
Začala jsem se sebou zacházet jako s člověkem 😉 Postupně jsem přicházela na to, jak se k sobě chovat a jak se sebou mluvit, abych se na své cestě nesrážela do louží, ale naopak si pomáhala a podporovala se.
A najednou se mi to zalíbilo 😀 a stala jsem se pro sebe nejdůležitější a nejmilovanější bytostí.
Dáte si také LIKE a pustíte zase sebe samotného do svého vlastního života? Nebo zatím ještě chcete zůstat hrát tu hru na někoho jiného? Rozhodnutí je jen na vás…
Jolana Fišerová
