Proč jsou někteří lidé jako roboti, odstřižení od svých emocí?
Často se mi při terapii stává, že klient ani neví, jak se v dané situaci cítí nebo cítil. Když se zeptám, proč nic necítí, odpověď je jednoduchá – nesměl se v dětství vztekat, někdy ani radovat – aby nerušil, ale také aby si o sobě moc nemyslel anebo aby nebyl zklamaný později, “však ono se to zase někde pokazí, nemysli si, to se ti povedlo náhodou”.
I negativní emoce pro nás mají nějaký přínos
Čím víc něco potlačuji, tím víc to nabývá na síle. Také mě to stojí hodně sil, neustále dělat, že to tu není, že nic necítím, že je všechno v pořádku. Do té doby, než to někde “bouchne”.
Když si přiznám, jak se opravdu cítím (i kdyby to někdo jiný považoval za nevhodné) pustím to na světlo a můžu s tím pracovat. Mohu si něco uvědomit, nejspíš mě to vrátí do nějaké nezpracované vzpomínky. I takové pocity jako vztek nebo nenávist pak změní svou podobu, transformují se.
Neříkám, že se máte chovat jako spratek v supermarketu, který nedostal od maminky zmrzlinu. Ale je osvobozující přiznat si negativní pocity vyplakat se a vyvztekat. Většinou pak přijde úleva a pochopení. Pokud ne, nechte tomu určitý čas a pak se na to podívejte znovu, samy, nebo s pomocí někoho, komu důvěřujete, abyste to konečně mohla nechat za sebou.
Zdroj obrázku: unsplash.com, pexel.com
