Vaříte? Já ne. Zato jsem velká sběratelka kuchařek. Neznám lepší pocit, než listovat kuchařkou s krásnými fotkami a snít nad tím, co všechno bych mohla uvařit, kdyby se mi chtělo. Ale mně se většinou nechce.
Zhruba tak tři sta padesát pět dní v roce. Míchaný vajíčka ani omeletu nepočítám. Obojí zvládnu i s přípravou usmažit do pěti minut. To se za vaření asi považovat nedá, co?
Taky strašně ráda jím. Dřív to byla hlavně žebírka a křidýlka, kung-pao, smažený kuře a smetanový dorty. Poslední půlrok jdu do sebe. Snažím se jíst zdravě. Zas toho ale sním mnohem víc. Když je to zdravý, tak se to přeci může, že jo? A podle toho jsem se taky přeorientovala na určitej typ kuchařek – bez lepku, bez cukru, pro vegany. Mám doma všechny!
To ovšem neznamená, že si občas neuslintnu nad čokoládovým dortem, cheesecakovou zmrzlinou nebo kyblíkem z KFC. No, abych byla upřímná… Jeden den nad tím slintám a druhej den si to jdu stejně koupit. Naštěstí ne všechno, ale aspoň něco z toho. Jenže pak si většinou nadávám. Ne za to, že jsem to sežrala, ale protože to nebylo dobrý, jak jsem si představovala, tudíž jsem do sebe nasoukala něco nezdravýho a hnusnýho zároveň. Že jsem si to já, blbka, neuvařila/neupekla radši sama doma, když má na všechno kuchařky!
A jsme zase u toho. Vaření. Někdy se ale hecnu. V sobotu ráno vstanu, dám si svých dvacet kiláků na rotopedu, a pak otevřu jednu z mnoha kuchařek, co leží krásně vyrovnaný v komínku vedle kuchyňský linky. Hledám podle momentální chuti a zároveň jednoduchosti. Čím míň cizokrajných surovin, tím líp. Kromě moučkovýho cukru, jablek a brambor toho u nás v obchodě totiž moc neseženu (A to bydlím v Praze, přímo v centru!). Což je škoda, říkám si pokaždý. Kdybych nebyla líná a zajela si do Sapy nebo kamkoliv jinam, kde prodávají všechno možný asijský koření, bylinky a omáčky, měla bych o tolik širší možnosti! No co, vystačím si holt jenom s mátou.
Tak dvakrát třikrát do roka mám ale skutečnej kuchařskej záchvat. To pak potřebuju všechny čerstvý bylinky, co existujou, všechno možný ovoce, zeleninu a koření. Abych si uvařila něco fakt exotickýho. Třeba hned zítra. Nebo pozítří. Že bych to nakonec nechala až na příští týden? Bohužel, většinou (vlastně vždycky) najdu všechno, co jsem měla nakoupený na nějakej spešl recept, shnilý, uschlý anebo plesnivý. Jiná už asi nebudu.
Nejsem jenom kavárenskej povaleč, ale i restaurační. Radši si na jídlo zajdu. Ovšem nezapomenu zabrousit do knihkupectví, mrknout se, jestli náhodou v regálu nepřibyla nějaká nová kuchařka, kterou ještě nemám.
Líbil se vám článek?
Další fejetony a povídky najdete na mém blogu: www.businesscoffee.cz
