Když mi bylo asi sedm – žili jsme na malé vesnici, která měla necelých 170 čísel – tak k nám nějak zavítala cikánka, která nám věštila z ruky. Ne, že by moje máma byla zrovna ta, která by takové služby vyhledávala… nicméně já si prostě pamatuju, jak seděla u nás v kuchyni a věštila nám.
Mně řekla, že mám udělat velkou kaňku na piják, který pak přeložila (pro mladé ročníky – v první třídě jsem evidentně ještě používala plnící pero a piják) a z toho obrázku, který se po přeložení toho pijáku zobrazil, mi věštila budoucnost. Moje máma si to už nepamatuje, ale já to mám v paměti dodnes, jako by se to stalo včera. Mně se totiž v tom pijáku objevil obrázek špičky plnícího pera. Ale naprosto dokonalá kopie. A ta cikánka řekla: „ty budeš spisovatelka“.
Jednou se mi taky povedla slohová práce asi ve třetí třídě, která začínala: Vesnice, v které bydlím je tak malá, že ji na mapě nenajdeš. Byl to fiktivní dopis – asi mé kamarádce do tehdejšího Sovětského Svazu… jak jinak. Nicméně paní učitelka přečetla můj sloh před celou třídou a řekla, že mám talent
…jedinou věc jsem se ve svém životě naučila, a to psát si deník. Jsem dost velký samorost a jako rebelka nemám potřebu se se svými emocemi a problémy někomu svěřovat. Zjistila jsem, že psát si deník je super. Tam si napíšu, na koho jsem namíchnutá, kdo mi udělal radost, co se mi povedlo a co ne. Pochválím se, odpustím si a vypíšu si tam negativní emoce. Ani nevím, kdy jsem poprvé napsala pár vět do sešitu, ale myslím….
Celý článek si přečtěte zde >>
