Slyším to z mnoha stran. Doma, od kamarádek… “Jsi na něj moc měkká.” “Děláš to, co on chce.” “Je hrozný mamánek” apod.
Tak za prvé, každá děláme vše, co je v našich silách, za druhé si moc vážím názoru druhých, ale zkuste s ním pobýt alespoň jeden den 😀 a za třetí, každá máma je tou nejlepší pro své dítě.
Takže odpovídám NE. Nejsem špatná máma. 
Všechno dělám dle svého nejlepšího vědomí a svědomí a jsem přesvědčená o tom, že je to to nejlepší zrovna pro moje dítě. Nepatřím mezi mámy, které pro ránu nejdou daleko. Ani moc často neřvu. Na druhou stranu, když už k tomu dojde, ví, že to myslím vážně. Snažím se s ním diskutovat. Od malinka. A vidím pokroky v jeho vnímání našich debat. Ptám se ho. Co se stalo. Proč zrovna teď pláče. Nesnižuji úroveň jeho trápení. Když se někde praští, nereaguji na to tak, že se nic nestalo. Pochovám ho, pofoukám a dám “léčivou” pusinku. Když jsem si ukopla palec, taky se mi nesmál a neříkal, že se nic nestalo. Hned ke mně běžel, hladil mě a foukal.
Takže … To nejlepší, co můžete udělat pro své dítě je být s ním, být tu pro něj. Dávat mu pocítit svou nekonečnou lásku a pocit bezpečí. A ano, být i přísná, nastavit pravidla a opravdu se snažit o to, aby je dítě respektovalo. Dítě pravidla potřebuje. Cítí se pak v bezpečí. 
Zrovna před chvílí u nás proběhla vášnivá diskuze o obědu a bonbonech. On chtěl bonbony, já chtěla, aby se najedl. Po jedné lžičce rýže se mě snažil přesvědčit, že je najedený. Vysvětlila jsem mu své stanovisko, nastínila jeho možnosti. Přestal řvát. Sice neobědvá, ale pochopil, že bez jídla bonbony nebudou. Myslím, že je to slušný kompromis. Násilím do něj nic rvát nebudu a podvyživený rozhodně není :-D. 
Obecně jsem zvolila cestu diskutování o problému. Řeším (snažím se o to 😀 ) vše v klidu, nevybuchnu kvůli každé maličkosti, respektuji jeho osobnost, ale on musí respektovat mě jako mámu. 
Je to náročné? Samozřejmě. Speciálně proto, že jsme spolu sami. A to téměř pořád. Nemohu být hodný nebo zlý polda. Musí se ve mně prolínat obě role. Nemohu “vyhrožovat”, že až přijde večer táta, tak uvidí.  Snažím se být přiměřeně přísná a absolutně milující máma.
A to že je mamánek? Ano, to je. Neustále po mně leze, neustále vyžaduje moji pozornost a nevzdálí se ode mě na metr. Vše potřebuje dělat se mnou a občas mám pocit, že jestli ještě jednou řekne “maminka”, tak mi vybuchne hlava. Ale kdo se mu může divit? Je v podstatě stále se mnou. Byť je zvyklý na společnost, většinou jsem u toho také. A hlavně. Je to v tomto věku naprosto běžné a normální. Ještě na to jednou budu s láskou vzpomínat, až si bude myslet, že mě nepotřebuje.

Jsem šťastná za to, že mám tak živé dítě. Je to náročné a vyčerpávající a občas závidím matkám klidných dětí, co si tiše sedí a třeba si čtou. Mého dítěte je všude plno, hlasitě se projevuje, všechno komentuje a chvíli na místě neposedí. Musím mít oči i vzadu. Večer uléhám naprosto unavená, ale šťastná. Jsem šťastná za to, jaký je a udělám vše pro to, abych z něj vychovala slušného člověka.

A jelikož před týdnem oslavil své druhé narozeniny, přikládám i jedno kratší vyznání 🙂

Ty jsi můj muž číslo jedna,
ten co mě vždy zvedá ze dna,
ten co úsměv vykouzlí,
i těm co jsou někdy zlí.
Jsi smysl mého života,
dřív byla jen prázdnota.
Dal´s mi štěstí, dal´s mi sílu,
dal´s mi ve mě velkou víru.
Zůstaň prosím vždycky svůj,
za svým názorem si stůj.
A když se budeš někdy bát,
já za tebou budu stát.
Budu tě držet za ruce,
tak jako ty mě za srdce.
Snažím se ti být příkladem,
a vím, že se mým osudem,
vychovat z tebe dobrého muže,
co velké věci v životě zmůže.
A byť slavíš teprv druhé narození,
věř, že druhý jak TY na světě není.
 
Sledujte http://ditejmenemkuba.blogspot.cz/ nebo https://www.facebook.com/ditejmenemkuba/?ref=aymt_homepage_panel 🙂

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account