Tohle téma se včera hojně řešilo v našem ženském kruhu. Vůbec téma Matky je teď hodně aktuální, před pár dny jsme slavili Den Matek, celý květen je vlastně zasvěcený matce a dítěti. Proč tedy ta nasranost, na co přesně a proč?
Asi málokterá z nás vyrůstala s maminkou, která by jí dala to, co potřebovala. Co to vlastně je – to, co tak moc potřebujeme – na to přicházíme postupně celý život. Proto se i mnohokrát za život objevuje tahle nasranost. Cítíme, že kdybychom „to“ dostaly, uměly bychom i my lépe milovat, přijímat sami sebe, své děti, svůj život. Mohli bychom tu vyjmenovat potřebu být přijatá a milovaná taková, jaká jsem, možnost naučit se od maminky zdravému sebevědomí, komunikaci ve vztazích (nejen s muži), která souvisí i s vyjadřováním vlastních potřeb, cítit se v bezpečí, umění sdílet a otevřít se. Je toho mnoho a vše se dá pojmenovat také jako bezpodmínečná láska. To je alfa a omega, láskou to vždy začíná i končí.
Na racionální úrovní víme, že ani naše maminky nedostaly, co potřebovaly, nemohly proto dát, co neměly. Ale i tak se objevuje mix pocitů. Ze začátku ani nevím, jestli a že jsem nasraná. Jen se necítím v komunikaci s maminkou úplně komfortně. Jako povinnost beru, že bez reptání snesu její nálady, nároky, výčitky. Trpělivě je vyslechnu a přijde mi to jako samozřejmost. A možná ani nemá nálady, je milá a ve mně se i tak něco děje. Postupně se ve mně střádají nevyslovené pocity. Přece hodná a slušná holčička nemůže být nasraná na svoji maminku, nezavolat jí. Nebo jí říct, co skutečně cítí. Často ani nemůže plakat, protože kromě chlapů ani velké holky nepláčou.
No a co teď s tím? V hloubi srdce máme asi každá přání mít hezký vztah se svojí maminkou, milujeme ji a bolí nás, když to mezi námi neklape. Ale nejdříve si potřebuji přiznat, co skutečně cítím a vypustit ten přetlak. Obejmout tu svoji malou holčičku uvnitř, poňuňat ji a dosytit. Znovu a znovu. Odpustit si, co cítím, odpustit si, že možná i já dělám jako maminka chyby a nedávám vždy svým dětem, co bych chtěla. Přijde úleva a s tím i odpuštění mamince. A moje esence, moje vnitřní matka je zas o něco plnější a zdravější. A já (si) mohu říct “Milá maminko, krásná práce. Jsem vážně skvělá.” 🙂
