Životní pády a zaškobrtnutí: Proč je důležité se znovu postavit?
Možná vás některé zklamu, ale po medvědím exkrementu jsem neuklouzla. Jen mě tak napadlo toto přirovnání při povídání si s kamarádkou.
Znáte ty chvíle v životě, že i když se snažíte sebevíc, pořád jen padáte a zakopáváte o nějaké překážky?
Okamžiky, ve kterých se těžko vyrovnáváte s radami z příruček, vašich blízkých, těch, co to s vámi myslí dobře, ale i těch, kteří se doslova třesou na další vaše zaškobrtnutí? Těch chvil, kdy to zkrátka už fakt chcete vzdát? Kdy nevidíte světlo na konci tunelu?
Říká se, že život je o údolích a vrcholcích. Všichni se víceméně celý život snažíme dostat na ten náš vytoužený vrchol. Na ten kopec, kde nalezneme svoje štěstí. Kde bude konec našemu utrpení. Na vrchol, na kterém na nás čekají naše splněná přání, naše sny.
A tak kráčíme po cestě zvané život, krok za krokem, den za dnem. Někdy vylezeme z tmavého lesa na prosluněný palouček, kde se pasou srnky, a slunce nás hřeje do zad. Cítíme úlevu. Daří se nám. „Víme“, že jsme na té správné cestě. Karty nám hrají do karet a celý vesmír se spojil v jednotu, abychom my, dosáhli svého. Jedeme na vlně a nic nás nemůže zastavit. Stoupáme do kopce, vidíme vrchol, už jsme skoro u něj, můžeme si na něj sáhnout a… . A pak přijde to zklamání.
Jsme na vrcholu, ale z něj vidíme další a další kopce. Některé větší, jiné dosahují obrovských výšek. A abychom se na ně dostali, protože my se na ně dostat chceme, jsou tam další naše cíle, naše sny, musíme se vydat zase dolů do údolí.
A tam se nám to moc nelíbí. Je tam temno a chlad, mokré bažiny, vlhká půda, neprostupný les. Prodíráme se křovím a někde tam, uprostřed lesa, se sami sebe zeptáme, jestli to vůbec stojí za tu námahu. Jestli nám ty naše sny, cíle a touhy stojí za tu strašnou dřinu. Za ty pády, šrámy a modřiny, které po cestě utrpíme.
Sedneme si na prohnilý pařez a přemýšlíme. Ale možná už jsme z té cesty tak unavení, že nám ani myslet nejde. Že už zkrátka ani vlastně nevíme, jestli chceme jít ještě dál. Nebylo by lepší se otočit a jít zpátky? Anebo ještě líp, zůstat na místě a počkat, až mě tu někdo najde a pomůže mi?
Kouzelné babičky z pohádek po světě bohužel nechodí. A tak se jí nejspíš ani vy na svém pařezu nedočkáte. Nebylo by lepší, připomenout si důvody, proč to vlastně dělám, proč jsem se na tu cestu vydal/a, než čekat s posledním kouskem housky a kolečkem salámu na babičku, se kterou se o jídlo podělím a ona mi pak, možná, splní tři přání?
Mít v sobě vnitřní kompas, vnitřní nastavení, svoji vlastní vnitřní motivaci, abych stále věděl/a proč to dělám. Proč jsem vlastně zrovna tady na téhle cestě? To je to, co mi po každém pádu, při každém škobrtnutí, při únavě i zoufalství z cesty, pomůže udělat ještě jeden další krok, a pak zase další a další. To je to, co mě vyvede z tmavého, nevlídného lesa zpátky na mýtinu, na slunce.
Důvod proč to dělám, je to, co mi pomůže zůstat na cestě a jít stále dál. Krok za krokem.
A když už mám konečně pocit, že mezi stromy vidím záblesk slunce, že se blížím svému cíly, uklouznu po medvědím lejnu.
Zní to strašně? Ano?
Kdo z vás to zažil? Kdo z vás byl už kousek od cíle, od důležitého milníku své vlastní cesty a uklouzl? Spadl do díry, nebo si jen ošklivě natloukl?
Každému z nás se to už stalo. Děje se to i malým dětem, když se učí chodit.
Ale proč? Proč, když už jsem tak blízko?
Protože jen ten, kdo se znovu zvedne a udělá ten poslední krok, může rozhrnout větve a vstoupit na mýtinu.
PS: Upřímně se omlouvám všem, kterých se titulek dotkl.
Zdroj foto: Pixabay.com
