S kritikou se setkáváme celý život. Možná si to ani neuvědomujeme, ale už v dětství sklízíme kritiku za to, jak jsme to namalovali to sluníčko, že se nemaluje červenou, ale má být žlutou. „Proč má ten dům tam veliký dveře??“ A tak dále a tak dále.
Tyto pocity se v nás pak uloží a neseme si je třeba celý život– nepochopění, zklamání, lítost z toho, že nám (částo milovaný) člověk, ke kterému jsme vzhlíželi, naše veledílo prostě zkritizoval.
Ani v podnikání se nám kritika nevyhne
Popřemýšlejte nad tím, proč se vás kritika tolik dotýká (kdy vás někdo kritizoval a hodně vám tím úblížil).
Má pro vás větší váhu to, že vás možná někdo zkritizuje nebo to, že se pohnete z místa?
Uvědomujete si to, že kritika není o vás, ale o kritikovi?
Povzneste se nad věc a neberte si kritiku osobně.
Tyto pocity se v nás pak uloží a neseme si je třeba celý život– nepochopění, zklamání, lítost z toho, že nám (částo milovaný) člověk, ke kterému jsme vzhlíželi, naše veledílo prostě zkritizoval.
Ani v podnikání se nám kritika nevyhne
Záleží pak ovšem na tom, jak s ní umíme pracovat, co jsme si v životě prožili a jaký jsme typ člověka. Někdo nad kritikou mávne rukou, pro některého může být až likvidační. Prostě ji nedá.
A čím víc jsme vidět, tím to bývá většinou horší. Nemyslete si, každý má své kritiky… Opravdu každý :). A nechají se jimi tito lidé (kteří u ž jsou hodně vidět) zastavit? Nenechají!
Napadlo vás někdy, že ti, co mají potřebu kritizovat, třeba jen prostě závidí? Neumí druhému přát úspěch a nemají jiný prostředek vyjádření svého pocitu.
Sama jsem se s kritikou dříve srovnávala hodně špatně. Nebyla jsem zvyklá, aby někdo shazoval moji práci, kterou jsem vždycky odváděla na 101% (snaživka :D). Tenkrát, když pod můj článek přistál první posměvačný a jedovatý komentář, udělalo se mi úplně špatně. Sevřel se mi krk a chtělo se mi brečet.
Jako by mi dotyčný říkal: „ Ty seš ale blbá, di se bodnout.“ Trvalo mi asi týden, než jsem se s tím srovnala. Vždycky, když už jsem si myslela, že to mám za sebou, zase se mi to objevilo v hlavě. Zaplavoval mě pocit smutku a beznaděje. „Sakra, co je špatně?“
Pak jsem si ale uvědomila, že se mnou a mojí prací NIC. Ostatní mi totiž děkovali za pomoc, rady, návody… a už to bylo divné. Stu to pomohlo a pro jednoho to bylo „tragický“.
Kritik nebo upír
Samozřejmě to nebylo jen jednou, kdy mi někdo něco zkritizoval. Třeba komentář u ONLINE KURZU VYDĚLÁVEJTE LIVE: „Průměrný kurz, určitě bych sehnal lepší, ale je vidět, že se snažíš makat.“ A víte co? Pobavilo mě to, protože vím, jak ten kurz vypadá…
Co všechno obsahuje, že takový kurz u nás v ČR není, kde by se lidi učili vysílat ve 3 různých programech zdarma, dostali základy prezentací, měli mou osobní podporu, videonávody, zkušební natáčení a mě stále k dispozici jim pomoct :).
Důkazem toho byly i pak reference účastníků, kteří kurzem prošli. Jasně, teď jsem se tomu smála, ale kdysi by mě to sebralo, stejně jako to tornádo a odneslo mě s sebou do pěkné depky.
Důležitý pro mě byl tedy hlavně ten výrazný posun – od týdenní depky k: „Jasně, díky za komentář“ :). Věděla jsem, že si za svou prací stojím. Že lidi, co znají mé kurzy, jsou spokojení a většinou se hlásí do dalších, které vytvořím. A to je pro mě odměna a hodnotná zpětná vazba.
Ale zpět k upírům
(rejpálkům, posměváčkům,.. a tak :))
Když jsem se pak ale dívala, co tihle lidé dokázali, zjistila jsem, že to až taková paráda není. Ve skupinách na Facebooku bylo od nich spousta jedovatých komentářů u příspěvků všeho druhu (vždycky si vzpomenu na Brouka Pytlíka- všechno vím, všechno znám). Jejich příspěvky ale žádné. Stránky žádné, nic. (Čímž netvrdím, že každý musí mít své stránky :)).
Svými komentáři si řeší své vlastní problémy a snaží se z druhých vysávat energii. Když se ale rozhodneme, nebrat si to osbně, staneme se vůči těmto lidem imunní. Jasně, u malých dětí, které jsem uváděla na začátku, je to jinak. Rodiče (dospělí) z nich určitě nechtějí vysávat energii. Ale protože už mají děti ten pocit, kdy je někdo kritizoval zažitý, hůř se s kritikou pak třeba srovnávají v dospělosti.
Já si třeba všechny komentáře přečtu, ale už jsem se dopracovala k tomu, že když vidím, že kritika není konstruktivní, prostě to hodím za hlavu. Spíš je mi těch lidí líto.
Člověk, který má ve svém životě věci srovnané a vyřešené nemá potřebu povyšovat se na druhé a ubíjet je nějakými jedovatými komentáři, vzkazy, maily, čímkoliv.
Konstruktivní kritiku miluju
Jde to? Milovat kritiku? Věřte tomu, že ano, protože já to tak opravdu mám. Konstruktivní kritika je něco, co vám pomáhá posouvat se dál. Lidi, co vám takovou kritiku nechají nemají ten úmysl, vám ublížit, ale pomoct.
Navíc se dá kritika napsat i jemně, aby člověk pak neměl pocit: „Ty seš ale fakt blbej!!!“
Tahle kritika vám otevře oči… Dovolí vám podívat se na vaši práci očima druhých a to je přesně to, co ve chvílích autorské slepoty sem tam člověk prostě potřebuje. 🙂
Často lidi nejdou do akce, protože se bojí právě kritiky
Ano, není to zpočátku nic příjemného, věřte ale, že se s tím opravdu vyrovnat dá. Jen člověk musí změnit pohled na věc.
Kritika může být jako tornádo, které ničí bez slitování. Boří, ubližuje, zabíjí. Když si ji budeme brát osobně a poddáme se tomu, co si myslí někdo druhý. Jenomže on to vlastně tak ani nemyslí. Komentuje, protože má tu potřebu. Shodit autora, ublížit mu,… a z toho je patrné, že problém nemáte vy, ale ON.
Kritika ale taky může být jako cesta lemovaná stromy a zalitá sluncem, která vede dál a dál a pomáhá vám růst, rozvíjet se a nepřešlapovat na místě.
Při rozhodvání lidem, kteří se na mě právě kvůli tomuhle obrací, jim radím, aby si v klidu sedli a zamysleli se nad tím, co je pro ně důležitější. Jestli to, aby se posouvali dál, nebo to, co o nich řekne nějaký „upír“. A taky z čeho mají strach. Nestalo se jim právě něco v dětství, co si s sebou nesou?
Na tohle je třeba super skype-konzltace (kterou mají k dispozici všichni účastníci mých kurzů), kde si povídáme, povídáme a jim je to najednou jasné. Prostě už vědí, kde je problém :).
Do svých kurzů zařazuji i cvičení a videa právě týkající se kritiky, vypořádání se s ní, protože vím, že někdy to není úpně snadné. A lidi se kritiky prostě bojí. Taky jsem se jí bála. Ale díky bohu jsem se tenkrát „hecla“ a řekla jsem si, že do toho prostě půjdu i kdyby mě měl někdo kritizovat.
A co Vy? Necháte se zastavit upírem nebo půjdete stále dál a dál?
Jak se tedy s kritikou vyrovnat?
Samozřejmě to nebylo jen jednou, kdy mi někdo něco zkritizoval. Třeba komentář u ONLINE KURZU VYDĚLÁVEJTE LIVE: „Průměrný kurz, určitě bych sehnal lepší, ale je vidět, že se snažíš makat.“ A víte co? Pobavilo mě to, protože vím, jak ten kurz vypadá…
Co všechno obsahuje, že takový kurz u nás v ČR není, kde by se lidi učili vysílat ve 3 různých programech zdarma, dostali základy prezentací, měli mou osobní podporu, videonávody, zkušební natáčení a mě stále k dispozici jim pomoct :).
Důkazem toho byly i pak reference účastníků, kteří kurzem prošli. Jasně, teď jsem se tomu smála, ale kdysi by mě to sebralo, stejně jako to tornádo a odneslo mě s sebou do pěkné depky.
Důležitý pro mě byl tedy hlavně ten výrazný posun – od týdenní depky k: „Jasně, díky za komentář“ :). Věděla jsem, že si za svou prací stojím. Že lidi, co znají mé kurzy, jsou spokojení a většinou se hlásí do dalších, které vytvořím. A to je pro mě odměna a hodnotná zpětná vazba.
Ale zpět k upírům
(rejpálkům, posměváčkům,.. a tak :))
Když jsem se pak ale dívala, co tihle lidé dokázali, zjistila jsem, že to až taková paráda není. Ve skupinách na Facebooku bylo od nich spousta jedovatých komentářů u příspěvků všeho druhu (vždycky si vzpomenu na Brouka Pytlíka- všechno vím, všechno znám). Jejich příspěvky ale žádné. Stránky žádné, nic. (Čímž netvrdím, že každý musí mít své stránky :)).
Svými komentáři si řeší své vlastní problémy a snaží se z druhých vysávat energii. Když se ale rozhodneme, nebrat si to osbně, staneme se vůči těmto lidem imunní. Jasně, u malých dětí, které jsem uváděla na začátku, je to jinak. Rodiče (dospělí) z nich určitě nechtějí vysávat energii. Ale protože už mají děti ten pocit, kdy je někdo kritizoval zažitý, hůř se s kritikou pak třeba srovnávají v dospělosti.
Já si třeba všechny komentáře přečtu, ale už jsem se dopracovala k tomu, že když vidím, že kritika není konstruktivní, prostě to hodím za hlavu. Spíš je mi těch lidí líto.
Člověk, který má ve svém životě věci srovnané a vyřešené nemá potřebu povyšovat se na druhé a ubíjet je nějakými jedovatými komentáři, vzkazy, maily, čímkoliv.
Konstruktivní kritiku miluju
Jde to? Milovat kritiku? Věřte tomu, že ano, protože já to tak opravdu mám. Konstruktivní kritika je něco, co vám pomáhá posouvat se dál. Lidi, co vám takovou kritiku nechají nemají ten úmysl, vám ublížit, ale pomoct.
Navíc se dá kritika napsat i jemně, aby člověk pak neměl pocit: „Ty seš ale fakt blbej!!!“
Tahle kritika vám otevře oči… Dovolí vám podívat se na vaši práci očima druhých a to je přesně to, co ve chvílích autorské slepoty sem tam člověk prostě potřebuje. 🙂
Často lidi nejdou do akce, protože se bojí právě kritiky
Ano, není to zpočátku nic příjemného, věřte ale, že se s tím opravdu vyrovnat dá. Jen člověk musí změnit pohled na věc.
Kritika může být jako tornádo, které ničí bez slitování. Boří, ubližuje, zabíjí. Když si ji budeme brát osobně a poddáme se tomu, co si myslí někdo druhý. Jenomže on to vlastně tak ani nemyslí. Komentuje, protože má tu potřebu. Shodit autora, ublížit mu,… a z toho je patrné, že problém nemáte vy, ale ON.
Kritika ale taky může být jako cesta lemovaná stromy a zalitá sluncem, která vede dál a dál a pomáhá vám růst, rozvíjet se a nepřešlapovat na místě.
Při rozhodvání lidem, kteří se na mě právě kvůli tomuhle obrací, jim radím, aby si v klidu sedli a zamysleli se nad tím, co je pro ně důležitější. Jestli to, aby se posouvali dál, nebo to, co o nich řekne nějaký „upír“. A taky z čeho mají strach. Nestalo se jim právě něco v dětství, co si s sebou nesou?
Na tohle je třeba super skype-konzltace (kterou mají k dispozici všichni účastníci mých kurzů), kde si povídáme, povídáme a jim je to najednou jasné. Prostě už vědí, kde je problém :).
Do svých kurzů zařazuji i cvičení a videa právě týkající se kritiky, vypořádání se s ní, protože vím, že někdy to není úpně snadné. A lidi se kritiky prostě bojí. Taky jsem se jí bála. Ale díky bohu jsem se tenkrát „hecla“ a řekla jsem si, že do toho prostě půjdu i kdyby mě měl někdo kritizovat.
A co Vy? Necháte se zastavit upírem nebo půjdete stále dál a dál?
Jak se tedy s kritikou vyrovnat?
Jde to? Milovat kritiku? Věřte tomu, že ano, protože já to tak opravdu mám. Konstruktivní kritika je něco, co vám pomáhá posouvat se dál. Lidi, co vám takovou kritiku nechají nemají ten úmysl, vám ublížit, ale pomoct.
Navíc se dá kritika napsat i jemně, aby člověk pak neměl pocit: „Ty seš ale fakt blbej!!!“
Tahle kritika vám otevře oči… Dovolí vám podívat se na vaši práci očima druhých a to je přesně to, co ve chvílích autorské slepoty sem tam člověk prostě potřebuje. 🙂
Často lidi nejdou do akce, protože se bojí právě kritiky
Ano, není to zpočátku nic příjemného, věřte ale, že se s tím opravdu vyrovnat dá. Jen člověk musí změnit pohled na věc.
Kritika může být jako tornádo, které ničí bez slitování. Boří, ubližuje, zabíjí. Když si ji budeme brát osobně a poddáme se tomu, co si myslí někdo druhý. Jenomže on to vlastně tak ani nemyslí. Komentuje, protože má tu potřebu. Shodit autora, ublížit mu,… a z toho je patrné, že problém nemáte vy, ale ON.
Kritika ale taky může být jako cesta lemovaná stromy a zalitá sluncem, která vede dál a dál a pomáhá vám růst, rozvíjet se a nepřešlapovat na místě.
Při rozhodvání lidem, kteří se na mě právě kvůli tomuhle obrací, jim radím, aby si v klidu sedli a zamysleli se nad tím, co je pro ně důležitější. Jestli to, aby se posouvali dál, nebo to, co o nich řekne nějaký „upír“. A taky z čeho mají strach. Nestalo se jim právě něco v dětství, co si s sebou nesou?
Na tohle je třeba super skype-konzltace (kterou mají k dispozici všichni účastníci mých kurzů), kde si povídáme, povídáme a jim je to najednou jasné. Prostě už vědí, kde je problém :).
Do svých kurzů zařazuji i cvičení a videa právě týkající se kritiky, vypořádání se s ní, protože vím, že někdy to není úpně snadné. A lidi se kritiky prostě bojí. Taky jsem se jí bála. Ale díky bohu jsem se tenkrát „hecla“ a řekla jsem si, že do toho prostě půjdu i kdyby mě měl někdo kritizovat.
A co Vy? Necháte se zastavit upírem nebo půjdete stále dál a dál?
Jak se tedy s kritikou vyrovnat?
Podívejte se také na video o kritice
https://youtu.be/ygndkV_XtXI
Dává Vám to smysl?
Pak prosím sdílejte tento článek mezo své přátele a pomožte i jim stát se vůči upírům imunní (a to jak v online, tak offline světě :))
