Už se vás dnes někdo zeptal, jak se máte? Nebo už jste se někoho dnes ptali vy?
Jakých odpovědí jste se dočkali?
Joooo, mám se fajn. Ujde to. Kdyby bylo líp, bylo by to fajn. Stojí to za starou bačkoru.
I tohle jsou odpovědi. A všimli jste si, že ten, co se ptá vlastně někdy ani nechce znát odpověď? Je to jen taková zdvořilostní otázka. Jenže ona je tu i proto, abychom se vážně zamysleli, zaposlouchali se našich pocitů, myšlenek. Je to příležitost se zastavit, uvědomit si, jak se cítím.
Navazujeme v tu chvíi intimní vztahy se sebou samými, se svým nitrem, s tělem, s myslí. Ono to naše tělo je tak dokonalé, že na tuto otázku umí jednoznačně odpovědět. A chce odpovědět. Jen mu nedáváme šanci, neposloucháme ho. No a je to jako s dítětem. Když ho přehlížíme, křičí víc a víc, dokud si ho nevšimneme. Tělo křičí v poslední fázi nemocemi. Volá o pomoc: Haló, všímej si mě už. A když ne, nemoc nás skolí do postele, kde už musíme jen ležet a povídat si sami se svým nitrem. A tam dojdeme k úvahám, k řešením a tak dále. Takže co kdybychom si čas od času (klidně denně, několikrát za den) položili otázku: Jak se cítím? A jak se cítí moje tělo? Bolí mě někde? Je v pohodě nebo se necítí dobře? Aha, necítí se dobře. A proč? Jo, že ho bolí záda? Tak co je asi příčinou? Špatná židle v kanceláři nebo jsem si toho na ta záda naložila moc a už nemůžu? A že moje tělo cítí tlak na hrudi? No infarkt to nebude. Ale co když se mi špatně dýchá, protože jsem ve stresu a tlačí na mě okolí? Jo, tělo je v napětí? Tak to bych se mohla nadechnout a vydechnout a třeba se tělu uleví.
Je toho, hodně, co opomíjíme v běžném denním zápřahu. Prostě jsme orientovaní na výkon a nekoukáme na údržbu. Auto taky jede a je výkonné, když o něj pečujeme.
Dopřejte si chvilku a zamyslete se 🙂
Jak se cítí vaše tělo?
Těším se na reakce vašich těl 🙂
Vaše Dana
