Již od mala jsem měla problém s výškami. Měla jsem strach si stoupnout jen na stůl, abych si něco podala ze skříně a natož jít na rozhlednu, kde mě pojímaly mrákoty, když jsem tam vylezla. Často se mi staly nemilé situace, které mi nyní přijdou spíše úsměvné. Jako když jsem na výletě vylezla na zříceninu, kde byly dřevěné schody a při cestě zpět jsem zjistila, že nejen zespodu fouká vítr, ale je vidět pod schody. A kdo někdy pociťuje závratě a takové to zvláštní pocení rukou, mravenčení v žaludku … přesně ví, o čem nyní mluvím. Nejprve jsem si myslela, že snad budeme muset volat hasiče, aby mne snesli dolů. Ale pak jsem to pomalu, ale jistě zvládla sama.
Někdy nás ten strach naprosto obklopí a ovládá, je v něm síla velká jako, když jsme se báli něčeho jako děti
Těch historek je „úsměvných“ daleko více, kdy jsem se jako menší děvče při stoupání na horách, tak pevně držela na kotvy, až jsem sebe a bratrance dost rozhoupala, že měl strach i on, že mu po cestě spadnu.
Možná i vy sami si dokážete vzpomenout na nějakou situaci, která se vám neustále opakuje a znesnadňuje vám život. Třeba i vy víte, jak to vzniklo. Mě táta dával vysoko na skříň jako malou a přišlo mu legrační, že nemůžu slézt a bojím se, že spadnu.
Často, i když příčinu víme, nejde nám onen strach odstranit. Můžeme tu změnu a odstranění podpořit i Bachovými esencemi.
A já jsem se jednou na dovolené rozhodla tento strach pokořit, v doprovodu někoho, komu opravdu důvěřuji. Co mě k tomu vedlo…už mě toto omezení neskutečně štvalo. Chtěla jsem se podívat na krásný výhled ze skály a nic, podívat se z rozhledny do kraje a nic, doma umýt vysoké střešní okno a nešílet u toho,…
Chcete stát pořád ve svém životě pod kopcem, kam se chcete dostat a neposouvat se dál? Sami sobě tvořit omezeni?
A tak jsem se rozhodla jít na odkrytou lanovku. První jízda byla krušná, křečovitě jsem se držela zpocenýma rukama, které mi samozřejmě klouzaly. Při každém zhoupnutí, zaškvíkání, aj. mi vstávali chlupy na těle. Mé rozhodnutí však bylo pevné a já byla rozhodnutá, že právě v tento den nechám strach odejít. Pomalu jsem se odvážila podívat pod sebe, protože jsem předtím křečovitě koukala jen před sebe, až mě bolelo za krkem. Podívala jsem se i okolo, a pomalu pouštěla sevření ruky, abych si z ní mohla otřít pot. Všechno pomalu a opatrně než jsme dojeli dolů … nooo a tam jsem už chtěla jet ještě jednou. Strach jsem nechala někde daleko za sebou. A za dva dny další zkouška, že je opravdu strach pryč … rozhled z Magistrátu v Ostravě a také Štramberské trúby.
Co vy cítíte ve svém životě jako omezení, kde cítíte nějaký blok, přes který se nemůžete dostat dál?
Co vám pomáhá se s tímto vyrovnat? Nebo se tomu řešení raději vyhýbáte?
Jak pomáhají Bachovy esence
Strach a naše vnitřní nejistoty
