Jedna jako druhá… Příjde mi to fakt smutný, kam ten virtuální (a bohužel nejen ten) svět spěje. Na Instagramu , vidíme perfektně naaranžované, v několika aplikacích upravené a podle vzhledových šablon sestavené profily “top blogerek” sršící nereálnou dokonalostí … Jo fajn, hezky se na to kouká, o tom žádná, ale ta tam, je autenticita, přirozenost, srdce… Chápu, že nafotit precizní Flatlay jako z magazínu dá dost práce, ale opravdu je třeba tolik dokonalosti (a filtrů)?
Otázkou je, “Proč se máme chtít ztotožňovat s představou životního stylu, který je umělý? Kde je ona krása všedních dní a kouzlo okamžiku (které všichni v reálném životě prožíváme)? Podle mě, je život barevný, živý, neobyčejně obyčejný a dokonalý, ve své nedokonalosti… Proč chceme věřit utopii o životě bez chyby? O tělech bez celulitidy, o zubech bez kazu, o pleti bez vrásek a kabelkách od Diora? Představa je to hezká, ale kolik z toho je pravda!? Já sama sdílím na svých sociálních sítítch, (ne)dokonalé fotky ze svého života, ano, dávám si na nich záležet, protože vše co dělám, dělám srdcem… A přesto nemám potřebu každou fotku projet tisícem filtrů, odsát si tohle, přidat si tamto a zapojit se tak do “stáda” úspěšných Influencerů… (Protože co si budeme povídat, je to základ k úspěchu. Valná většina firem si totiž pro své spolupráce vybírá právě tyhle lidi.)
Ale baví Vás to? Projíždět ty profily, jeden jako druhej.. Deprese protože já “nikdy” nebudu taková, maková… Myslím, že ve skutečnosti bysme radši čerpali inspiraci ze skutečných, každodenních situací se všema “life struggles” , který k tomu patřej. (Protože i já někdy vstanu levou nohou, a mám pak “den blbec” a musím se sama sobě smát) Ale tohle všechno k životu prostě patří. A určitě budu radši sledovat holku s drdolem a milejma, autentickejma fotkama se, kterýma se můžu ztotožnit, než holky s utopickejma profilama ze, kterých mám pak akorát tak depku. (smích)
Víte já si totiž dlouho myslela jak nejsem dost pěkná na fotkách, jak jsou všichni lepší a pak jsem zjistila, že oni nejsou tak “posh” jak se prezentujou, protože na to maj aplikace a v reálném životě pak ani mnohdy nevypadají jako na fotkách…
Bloguju už rok a ačkoliv se na sobě a svém blogu snažím stále zlepšovat, jedno vím jistě:
“Nechci být jen součástí stáda.”
Pokud i vy řešíte tento “problém”, dovolte mi, Vás uklidnit. Existují totiž i firmy, které to co dělají, dělají také srdcem a proto si pro spolupráci vyberou i někoho jako jsem já, z jehož práce vidí to nadšení a onu výše zmíněnou krásu daného okamžiku. (Takže se nemusíte podřizovat a můžete nadále zůstat sami sebou, protože takoví jste nejlepší) Chce to vytrvat, psát o tom co Vás baví a časem si k Vám Ti čtenáři cestu najdou.. A s nima příjdou i ty spolupráce…
Otázkou je, “Proč se máme chtít ztotožňovat s představou životního stylu, který je umělý? Kde je ona krása všedních dní a kouzlo okamžiku (které všichni v reálném životě prožíváme)? Podle mě, je život barevný, živý, neobyčejně obyčejný a dokonalý, ve své nedokonalosti… Proč chceme věřit utopii o životě bez chyby? O tělech bez celulitidy, o zubech bez kazu, o pleti bez vrásek a kabelkách od Diora? Představa je to hezká, ale kolik z toho je pravda!? Já sama sdílím na svých sociálních sítítch, (ne)dokonalé fotky ze svého života, ano, dávám si na nich záležet, protože vše co dělám, dělám srdcem… A přesto nemám potřebu každou fotku projet tisícem filtrů, odsát si tohle, přidat si tamto a zapojit se tak do “stáda” úspěšných Influencerů… (Protože co si budeme povídat, je to základ k úspěchu. Valná většina firem si totiž pro své spolupráce vybírá právě tyhle lidi.)
Ale baví Vás to? Projíždět ty profily, jeden jako druhej.. Deprese protože já “nikdy” nebudu taková, maková… Myslím, že ve skutečnosti bysme radši čerpali inspiraci ze skutečných, každodenních situací se všema “life struggles” , který k tomu patřej. (Protože i já někdy vstanu levou nohou, a mám pak “den blbec” a musím se sama sobě smát) Ale tohle všechno k životu prostě patří. A určitě budu radši sledovat holku s drdolem a milejma, autentickejma fotkama se, kterýma se můžu ztotožnit, než holky s utopickejma profilama ze, kterých mám pak akorát tak depku. (smích)
Víte já si totiž dlouho myslela jak nejsem dost pěkná na fotkách, jak jsou všichni lepší a pak jsem zjistila, že oni nejsou tak “posh” jak se prezentujou, protože na to maj aplikace a v reálném životě pak ani mnohdy nevypadají jako na fotkách…
Bloguju už rok a ačkoliv se na sobě a svém blogu snažím stále zlepšovat, jedno vím jistě:
“Nechci být jen součástí stáda.”
Pokud i vy řešíte tento “problém”, dovolte mi, Vás uklidnit. Existují totiž i firmy, které to co dělají, dělají také srdcem a proto si pro spolupráci vyberou i někoho jako jsem já, z jehož práce vidí to nadšení a onu výše zmíněnou krásu daného okamžiku. (Takže se nemusíte podřizovat a můžete nadále zůstat sami sebou, protože takoví jste nejlepší) Chce to vytrvat, psát o tom co Vás baví a časem si k Vám Ti čtenáři cestu najdou.. A s nima příjdou i ty spolupráce…
