Psalo se horké léto roku 2016, Španělsko a můj 3týdenní pobyt zde coby au-pair.
První zkušenost a první taková cesta do zahraničí.
Mé o tři roky mladší já něco čekalo a nevědělo co. Samostatnost? Svobodu?
Což o to, o tři děti jsem se zvládla nakonec postarat, ale se mnou už to bylo krapet horší.
Moje vnitřní navigační systémy selhávají i ve městě, ze kterého pocházím, když vyjdu z obchodu, a co teprve ocitnu-li se v cizím městě cizí řeči, které nerozumím.
Můj největší zážitek se konal dne, kdy jsem měla volno. Autobus jezdil z naší vesničky do nejbližšího města s mořem jednou za den. Vše jsem krásně stíhala. Abych autobus stihla určitě, vyšla jsem raději dřív. Chyba však byla očekávání, že zastávka bude podobně značená jako ty naše. Omyl mě zastihl nepřipravenou a zatímco jsem mylně čekala o kus dál na místě, kde jsem si myslela, že se zastávka nachází, autobusový řidič mě už posléze viděl jen mávající mu na šťastnou cestu.
Co teď?! Je to víc jak 30 km, pěšky, do kopce, podél silnice. Ale já to zvládnu! Přece se nevrátím zpátky!
Zoufalá, téměř zdrcená, nemohoucí jsem po téměř 4 hodinách došla v parném dni tam, kam jsem chtěla. S mapou napřaženou jsem se snažila vyznat v tom, co vidím před sebou.
Chci k moři, tak kde, sakra, je?! Další kus pěšky? To ne! Vždyť nestihnu poslední autobus zpátky!
V tom, na základě asi mého velmi zoufalého výrazu, zastavilo u chodníku auto se třemi mladíky. Když pochopili, že neumím španělsky, začali na mě mluvit lámanou angličtinou a nabízeli mi pomoc.
Mé vyčerpané já dlouho neváhalo a vyhrklo ze sebe Yes! na otázku, jestli k moři nechci hodit autem.
Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsme jeli, bavili se a najednou auto silně odbočilo mimo hlavní silnici. Spolusedící pohledem ke mně s úsměvem na rtech pronesl, že jde o zkratku. Úsměv jsem mu oplatila, ale ne že by mě to moc uklidnilo. Přiznám se, že až v tu chvíli, kdy jsme projížděli mezi vysokou kukuřicí mi teprve došlo, do jak bezmocné situace jsem se dostala.
Vlezla jsem do auta třem úplně cizím mladíkům, z nichž jeden řídil, a mohli mě odvézt kamkoliv chtěli. Až později jsem si uvědomila, co všechno by se v nejhorších lidských snech a představách mohlo stát.
Jenže jsem věřila. Ani ve snu mě předtím nenapadla varianta, že by se mi něco takového mohlo stát…
Když jsem v dálce uviděla moře, s úlevou jsem si oddechla a jeden z mých největších malých cílů toho dne byl překonán. S mladíky jsem stihla popít drink a poté už jsem cupitala na autobus, který mě odvezl domů k mé nové rodině.
Každý, kdo tu příhodu kdy slyšel, se na mě vždy díval jako na smyslů zbavenou. A tak přemýšlím, jestli to bylo štěstím, kterého mám odjakživa víc jak rozumu, nebo jestli je to jen a pouze tím, že lidem věřím. Protože když zlou myšlenku nevzpomenu, pak se ani nemá šanci stát.
Možná, že svět je k nám vstřícný tak, jak my jsme vstřícní k němu…
Co myslíte?
