Jak neztratit pohled na své cíle a vyhrát nad vlastními výmluvami
Když se do něčoho ponoříme, co nám dává smysl, ve většině případů danou věc dotáhneme do konce. Když se ale jedná o něco dlouhodobějšího, máme tendence po čase polevit a začneme přesvědčovat sami sebe, že jsme takto spokojení a že už více nepotřebujeme. Ovšem po delší době, kdy polevujeme, se opět dostaví ta známá touha a spousty otázek, proč to nejde a co se stalo. Vždyť když jsme začali, vše šlo jak na drátkách a jako mávnutím kouzelného proutku se dařilo i vše okolo na co jsme šáhli. To je ale zvláštní, že? Kolik z vás se poznává a slyší tyto známé otázky? Určitě minimálně polovina z vás 🙂
Není na tom nic zvláštního. Jen málokdo z nás vydrží až do konce. Propadne tak moc svému cíly, že ho nic nezlomí, ani malé neúspěchy, stagnace apod. Nejčastěji se toto stává při vysněných cílech, které nejsou moc založené na reálnosti a nebo jsou pro nás tak moc dlouhodobé, že z nich po čase polevujeme. Spousty lidí se proto snaží po prvním velkém úspěchu a chvále od svého okolí pokračovat dále, ale dřív nebo později se smíří s tím, že to takto stačí. Někdy ale stačí i malé nakopnutí a druhý dech se chytne raz dva a prostě pokračujete dále. Užíváte si ty krásné pocity, které jste naposledy zažili na začátku a už neřešíte prodlevu, která se k vám vkradla. Začínáte se znovu usmívat a vše se daří, nic není nemožné.
Ukázkovým příkladem jsou lidé, kteří se snaží zhubnout. Makají na sobě, veškerý čas věnují svému cíli, ale když přijde období stagnace, tak jen minimum jej překlene a pokračuje dále. Zbytek se spokojí s tím, čeho dosáhli. Poté stačí malý kopanec v podobě plavek, dovolené nebo firemní akce a nastartují znovu svůj starý režim. Pak jsou lidé, kteří makají na svém rozvoji. Absolvují různé kurzy, školení, přednášky, po kterých se chvilku cítí dobře. Začínají se měnit, ale také se nechají svým okolím strhnout zpět do starých kolejí, protože s nimi byla před tím větší sranda a oni je mají přeci rádi takové jací jsou. Poznáváte se? Jestli ano, tak věřte, že na tom není nic špatného. Takoví jsme skoro všichni.
Výjmečnou kategorií jsou lidé, kteří dostali tak silnou ránu od života, že pokud svůj druhý dech chytí, už ho nepustí. Možná i z těch bychom si mohli vzít příklad. Také plánují, také si stanovují cíle, ale jen takové, které jsou pro ně reálné. Které jim dělají radost, a ze kterých rozhodně nesleví. Většinou žijí z menších cílů, které je dovedou až k tomu největšímu, který zatím nebyl vysloven. Už totiž nechtějí zažít ránu. Jejich tvrdohlavost a odhodlání se nedá ani popsat. Jsou to zároveň i hodně skromní lidé, kteří občas neradi přijímají chválu, protože není prostě proč. Znáte takové? Jestli je vaše odpověď ano, zkuste se jich zeptat, co se u nich změnilo? Vyslechněte si jejich přípěh a nechte se jím inspirovat. Pochopíte, že na tom není nic tak složitého, že stačí si opravdu reálně říci, co bude a jak to bude a kdy to bude. Ten pocit za to rozhodně stojí, tak šup, šup, šup ať je nás více, kterým se daří dýchat lépe a dle našich představ.
Zdroj foto:Pixabay.com
