3. den pátek
 
Snídala jsem svoji pohankovo-jáhlovou kaši, protože ostatní měli dietní párky s hořčicí a rohlíky a to jsem nechtěla jíst. Po snídani jsme se sešli na páteční komunitě, kde se hodnotí uplynulý týden.  Pacienti mají vždy na týden rozdělené úkoly:
 

    předseda a místopředseda       zodpovídají za chod komunity a zprostředkovávají komunikaci                                                      mezi pacienty a personálem
    animátor                                 jedno odpoledne v týdnu zorganizuje zábavný program
    písničkář                                 připravuje písničku na ranní setkání
    vtip                                         přednese se na závěr ranního setkání
    aktualita                                  informace o aktuálním dění ve světě
    kalendárium                           přehled zajímavých událostí vztahujících se ke konkrétnímu datu
    motto                                      povzbuzující heslo, nebo citát k napsání na tabuli
    počasí                                     předpověď pro konkrétní den
    pranostika                               buď pro určitý den, nebo období
    židličkář                                 hlídá zvednutí židlí po obědě, aby mohla uklízečka vytřít, a potom                                     zase jejich sundání. Zásadně ale za ostatní židle nezvedá.
    květinář                                  zalévá květiny na chodbě
    ledničkář                                jednou týdně umyje lednici a vyhodí prošlé potraviny
    budíčkář                                 budí všechny pacienty
    rozcvičkář                              vede cvičení ráno na společence, nebo vycházku ven
    altánek                                    někdo zkontroluje altán, zamete a vynese popelníky

 
Kdo chtěl, mohl se vyjádřit, jak se ve své roli cítil a jak ji zvládal. Předsedkyně Naďa, která působí suverénně hlavně tím, že mluví s pražským přízvukem a nikdy si nemůžeme být jistí, jestli to, co říká, není ironie, hodnocení začala a pronesla rozvážně: „Ne moc dobře.“ Zase to znělo jako vtip a všichni se zasmáli. Ona ale pokračovala, že se necítila ve své kůži, znervózňovala ji ta zodpovědnost a to, že musí jednat s větším množstvím lidí. Ostatní ji začali uklidňovat, že není třeba se tak kritizovat, že vedla komunitu bezvadně a nervozita na ní nebyla poznat. Ona se ale až tak nekritizovala, jen upřímně řekla, jak se cítila.
 
Mohli jsme i hodnotit ostatní. Marka někteří žertem pokárali, že se své role květináře ujmul s takovou vervou, že kytky přelil, až plavaly. Slíbil, že ubere na svém úsilí, tedy na množství vody, čili až do odvolání nesmí nikdo kytky zalívat. Aničku s Markem chválili za písničky a hraní na kytaru, flétnu a klavír, Naďu a místopředsedkyni Helenu za vedení komunity, až se to rozjelo a několik lidí se snažilo najít cokoli pozitivního, co by mohli na ostatních pochválit. Martin v černé mikině s kapucí tentokrát nemlčel a prohlásil: „Já bych teda  chtěl zhodnotit, že mě pěkně sere, jak jste všichni pozitivní.“ Marek mu odpověděl: „Takže bysme měli hodit zpátečku a nasadit zase trochu depku?“ Rozjela se diskuze úplně mimo téma, jestli se máme na tu trapnou pozitivitu vykašlat a přestat se přetvařovat. Nakonec to musela psycholožka utnout. Na závěr jsme si zazpívali tématicky Bláznovu ukolébavku.
 
Komunita se tak protáhla, že jsme skoro bez přestávky pokračovali ve skupině. Tam nás zůstala jen necelá polovina. – Anička která byla nevyspalá, něco na ni lezlo a choulila se do svetru, Martin, Marek,  Dita, Vlasta a já. Psycholožka se představila jako Jitka a na úvod připomněla mi pravidla skupiny. Už jsme o nich mluvily při našem prvním setkání, kdy jsem říkala, že se na skupinovou terapii těším, i když s ní nemám zatím žádné zkušenosti.
Pravidla psychoterapeutické skupiny:

    Oslovujeme se křestními jmény a tykáme si, s psycholožkou si vykáme a oslovujeme ji Jitko.
    Chodíme včas, abychom pozdním příchodem nerušili ostatní.
    Nejíme, ale můžeme pít čaj, vodu nebo kafe.
    Můžeme otevřít jakékoli své téma, nebo nechat druhého mluvit a reagovat na něj, či jen poslouchat.
    Neskáčeme druhým do řeči.
    Neradíme a nehodnotíme stylem: „ Měl bys dělat tohle …“, „Nesmíš …“, ale říkáme: „Já si myslím, že …“, „Podle mě je to takhle …“, „Já na tvém místě bych …“, „Tohle znám taky.“
    Když chceme někoho podpořit, nebo utěšit, nedotýkáme se, necháme druhého prožít jeho emoce, třeba plakat. Po skončení skupiny se můžeme zeptat, jestli chce obejmout, nebo pohladit.
    Nevynášíme ven informace, které jsme se dozvěděli na skupině, ani mimo skupinu nerozebíráme  témata  dál. Pokud se to ale stane, na příští skupině se k tomu vrátíme.
    Nebavíme se o těch, kteří nejsou na skupině přítomni.
    Máme právo říct „stop“, pokud dál určité téma nechceme řešit.
    Ze skupiny neodcházíme.

 
Začala jsem jako nově příchozí já. Řekla jsem ostatním o dětech (že mám děti, jsem na první komunitě úplně vynechala), o vztahu s manželem, o svojí uzavřenosti, blbé náladě, submisivitě a neschopnosti „normálně“ komunikovat. V práci se necítím dost kompetentní a nedokážu jednat s ostatními, jako s rovnocennými partnery. Bohužel jsem si vybrala pomáhající profesi, ale nejvíc bych potřebovala pomoct já. Mluvila jsem o tom, že pořád hledám, co by mě bavilo a naplňovalo, ale vlastně pořád chci najít něco, za co mě ostatní budou chválit, že jsem dobrá. Chtěla bych ale ten pocit spokojenosti mít sama za sebe, bez poplácávání po ramenou.
 
Martin se ozval, že to tak má taky, že zkouší různé věci, a když se nedaří, nechá toho a přejde k něčemu jinému, nepřipadá si dobrý v ničem. Mluvil o tom, že obtížně navazuje vztahy, nesnáší větší společnost, i tato skupina je na něj moc. Občas se k jednomu člověku upne a s ním to docela jde, ale vůbec netuší, jak si najde partnerku. Nevěří tomu, že by ho mohl mít někdo rád. Je prý pesimista, svůj život nepovažuje za důležitý. Často je unavený a ospalý (mezi povinnými aktivitami je zalezlý na pokoji a pak vyjde ven a vypadá, jak vyoraná myš). Vybral si Marka, začal se s ním bavit a teď jsou z nich kamarádi. S ním se dokáže uvolnit a třeba si zahrát pinec. Marek se k tomu vyjádřil tak, že je to pro něj nezvyklé a stalo se to poprvé, že si ho někdo vybral za kamaráda. Popravdě řečeno se zpočátku musel přemáhat, aby se s Martinem bavil, docela ho otravoval. Ze slušnosti mu ale nic neřekl. Časem si začali rozumět a teď už se s ním baví rád.
 
Řekla jsem opatrně Martinovi, že mám dojem, že kdyby nebylo té přehnané pozitivity a trochy přetvařování, které tak kritizoval, neměl by teď kamaráda. Všichni jsme tu, aby se něco v našem životě změnilo k lepšímu a snažíme se i pomáhat si navzájem.
 
Mám z něj divný pocit. Je mi líto, jak se cítí, že je sám a nevidí na svém životě nic dobrého. A zároveň mu nemám jak pomoct. Vím, že to není moje věc, ale cítím s ním. Asi nemá rád sám sebe, ale dokud nezačne, nemůže si najít přátele ani lásku. Ostatní mu navrhli, že půjdou společně na procházku do lesa. On si vybral tři lidi, se kterými by to snad zvládl.
 
Vlasta se pak podělila s dobrou zprávou, že za nehodu, o které zatím nic nevím, dostane konečně odškodné. Říkala: „Nemyslete si, že mi jde jen o ty prachy, ale já jsem si už vytrpěla tolik, a ta ženská, co za to mohla, ani nebyla potrestaná. Takže si myslím, že si je zasloužím.“ Později při kuřácké pauze v altánku líčila, jak hořelo na jejich dovolené před dvěma lety, byla popálená a do dneška má jizvy a noční můry. Ani si neumím představit, kolik zažila strachu, bolesti i ponížení.
 
Připomnělo mi to nešťastnou událost v naší rodině, kdy hořel plynový vařič v zahradní chatce manželových rodičů, tchán se snažil hasit a byl tak popálený, že i když jej odvezli vrtulníkem do nemocnice, po několika dnech zemřel. Byla to vlastně pro všechny úleva a manžel se slzami v očích říkal, že to nakonec dobře dopadlo, protože tchán musel trpět hroznými bolestmi, než se dostal do umělého spánku. Kdyby se probral, nemohl by se ani hýbat, ani by neviděl.
 
Honza mimo jiné aktivity rád vybarvuje omalovánky. Má širokou řadu akvarelových pastelek,  různé metalické fixy a několik sešitů mandal, přírodních motivů a vzorů k vybarvování, které mi ochotně půjčuje. Je to prý pro něj skvělá relaxace. Je fakt že se při tom uklidní a tak moc nemluví. Vždycky jsem si myslela, že omalovánky jsou vhodné pro děti ve školce, ale tyto antistresové „dospělácké“ se mi líbí a docela mě to baví. Ale film v televizi se s Honzou sledovat nedá. Bez přestávky něco vykládá, přepíná programy, aby neviděl reklamy, a pak se u toho druhého programu zapomene, takže z filmu nic nemám. (Ostatní to už vzdali a večer odcházejí na pokoj spát, číst si, nebo se dívají na svém počítači.)
Láká mě taky k hraní šipek. Ten terč, co je v místnosti s matracemi, prý pořídil pro oddělení on. Nikdy jsem šipky nehrála a nejsem zrovna sportovní typ, ale jestli se později někdo přidá, můžu to zkusit.
 
Jarka začala tvořit výzdobu oddělení. Všechna rukodělná činnost ji prý baví a odreaguje se u ní. Má s sebou pletení, tavnou pistoli a spoustu různých serepetiček, ani nevím, k čemu jsou. Na pinterestu si vyhlídne nějaký výtvor a pak plete, háčkuje, vystřihuje, lepí a vyrábí dekorace, hračky vnoučatům, přáníčka apod. Já na to moc nejsem. Něco z toho nevypadá špatně, ale že by se mi s tím chtělo patlat, to ne. Taky už to Jarka nemá doma kam dávat a ani koho podarovat. Tady má zase volné pole působnosti. Než vyzdobí tu naši neútulnou společenskou místnost, má co dělat.
 
V podvečer na našem pokoji s Veronikou nafukovala balónky a omotávala je nití namočenou ve škrobu. Obě z toho byly upatlané až za ušima. „Aspoň jsem si naškrobila legíny, ještě si na nich vyžehlím puky“, smála se Verča. Pak ty balónky zavěsily na provázku na opěradlo křesla a nechaly schnout. Ráno balónek propíchnou a opatrně vytáhnou ven otvory mezi nitěmi a vznikne z toho niťová baňka. V noci, jak škrob schnul a balónky se pomalu scvrkávaly a odlepovaly od nití, vydávalo to divné a neznámé zvuky. Než mi došlo, že to jsou ty ozdoby, lekla jsem se, že jsem se fakt zbláznila a na pokoji nám straší. (Teda, že tu straší někdo jiný, než sestra, která chodí i v noci na obchůzku a kontroluje, jestli spíme každý ve své posteli.)
 

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account