Jste zvědaví, jak jde tohle všechno dohromady a kam vedou ony barevné stopy? Pak neváhejte a pusťte se do čtení!
Jednoho letního dne jsme si sbalili plavky, sluneční brýle a klobouky a vydali se na cestu. Byli jsme připraveni na nové dobrodružství. Naše červená felča Růžena si to namířila na jih rovnou do Starého Města u Uherského Hradiště. Tam už na nás čekal nový dopravní prostředek, který jsme se rozhodli vyzkoušet. Byl to hausbót a jmenoval se Rochus.
Na klidných vodách Baťova kanálu a řeky Moravy plyne čas úplně jiným způsobem. Je to, jako by jste z rychlostního stupně čtyři podřadili na jedničku. Voda si plyne svým tempem, které vás přímo vyzývá: “Haló, tady se nespěchá!”. A tak se ve vás po nějaké chvíli rozhostí klid a slastný pocit, že nic nemusíte. Samozřejmě se i na Baťáku najdou lidé, kteří to okolo Vás profrčí ve sportovních člunech velkou rychlostí. Ale vlny si opět najdou svůj rytmus a vše se brzy vrátí do klidu.
Kultura musí být!
Na jeden z večerů nám Kapitán výpravy naplánoval trochu kultury. Zakotvili jsme v přístavu a vydali se na koncert skupiny Žamboši. Teda řeknu vám, že to stálo za to! Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek.
Čekala jsem dva zpěváky, ženu a muže, kteří budou hrát na kytary folkové písničky a k tomu zpívat. Nic neobvyklého, co by vyčnívalo z mé představy o folkových skupinách. Takže živelné trio ve složení tahací harmonika, kytara a bicí, jsem opravdu nečekala!
Nejvíce se mi vryla pod kůži píseň Miluj mě zlehka, drž mě pevně. Jak řekl Jan Žamboch na onom koncertu, nechal se při psaní této písně inspiroval knihou Roberta Fulghuma s názvem Drž mě pevně, miluj mě zlehka – Příběhy z tančírny Century.
Po návratu z dovolené jsem se knihy nemohla dočkat. Stala se pro mě vstupenkou do nového světa, který žije v rytmu tanga. Je plný vášně, vlastních pravidel a lidských příběhů. Knihu jsem četla jedním dechem a byla to láska na první pohled! Jakoby ve mě to, co je psáno mezi řádky, probouzelo vášeň. Vášeň, která mi opět začala pulzovat v těle!
V knize se píše o dveřích, které se člověk bojí ve svém životě otevřít. I já mám takové. Jedny z nich byly až moc dlouho zavřené. Jsou to dveře vedoucí do světa tvoření. Zavřely se, když v mém životě začal hrát hlavní roli výkon, škola, povinnost, sport, tituly a práce. Všechna ta měla bych, na které byla moje hlava nastavena.
Ale kam se poděla hravost a radost?
Usnuly někde v mém dětství a já k nim hledám cestu zpět. Daří se mi to skrze tanec, zpěv a úžasný kruh žen, se kterými se setkávám při společném bubnování. Ale pořád mi něco chybělo. Takové to něco, co vás naplňuje a přináší radost do každodenního života. Jeden z kousků skládačky, který chybí k dotvoření celého obrazu.
A tak jsem vzala za kliku, otevřela dveře a udělala první kroky. Po letech jsem se znovu setkala s mou vášní – tvořením. Je to krásná cesta. Není uhlazená ani rovná, ale je moje :). Někdy pěkně bloudím a mám rozpíchané prsty, jindy zase tvořím s lehkostí. Díky této cestě jsem se dostala až sem a začínám psát svůj blog.
Je to pro mě velká výzva, psát takhle veřejně
Ve škole jsem vždy patřila k těm, kteří se báli říct nahlas svůj názor. Ale víte co? S radostí zjišťuji, že dneska už se nebojím! Strachů a myšlenek typu co když… bylo v mém životě opravdu moc. A tak to jdu prostě zkusit a jsem moc zvědavá, jaké to bude!
Jen ten pravopis, to bude oříšek! Přiznávám se, že mobilní telefony a počítače zametly s mou češtinou. Takže mě čeká pomyslný návrat do školních lavic a hodin českého jazyka. Budu muset oprášit všechny ty pravidla, kdy a kde se píše čárka ve větě atd…
A proč to vlastně dělám?
Od té doby, co jsem otevřela pomyslné dveře do světa tvoření, mám silnou touhou dělit se o své zkušenosti a předávat je dál. Asi chápete, že ne všichni v mém okolí nadšeně poslouchají mé vyprávění o vyrábění, plstění a tvoření z filcu. Přitom vím, že je tolik lidí, které to opravdu zajímá. Jenom se ještě neznáme :). Proto jsem se rozhodla vytvořit tento prostor pro tvořivé nadšence, jako jsem já…
A pak je tu ještě to druhé velké proč? Přála bych si, aby jste i vy zažili tu radost, kterou tvoření vnáší lidem do života.
Jak říká má kamarádka Čaren…při tvoření ženy rozkvétají.
Tímto bych ráda poděkovala Žambochům a panu Fulghumovi za inspiraci…:)
PS: Od té doby poslouchám Žambochy často. Nejraději, když vařím v červené sukni s rudým květem připnutým do mých kadeří:).
