Ahoj, jmenuji se Kristýna Dolejšová a je mi 26 let. Už přes 4 roky žiju v Austrálii, což byl jeden z mých velkých snů. Před půl rokem jsem napsala článek o svém postoji k ženské kráse a k tomu, co je podle mě NORMÁLNÍ jsem přiložila svou fotku se špekem na břiše. Článek měl velký úspěch a přišlo mi spoustu vzkazů a emailů, že to konečně někdo řekl nahlas. A tak vzniknul projekt #ZaNormalniHolky. Než jsem se nadála, našla jsem 11 skvělých ambasadorek pro rok 2017, se kterými jsme v lednu zvládli celodenní focení, a každý měsíc teď na mém blogu www.hellochristie.com vyjde jeden článek s různými příběhy, které se zabývají sebeláskou, sebevědomím a tím, proč bychom se měly my holky postavit mediální šikaně o kráse.
Jaký je můj příběh? Já sama celý život trpěla komplexy. Jsem z Aše, nikdy jsem nebyla nijak výrazná nebo zajímavá, prostě tuctová holka z malého města. Byla jsem vždy při těle, někdy míň a někdy víc. Celé dospívání jsem bojovala se sklonem k tloušťce, závislostí na čokoládě, ale hlavně… bojovala jsem se svou hlavou. Porovnávala jsem se s kamarádkami (které vždy byly krásnější a oblíbenější než já, nebo jsem tomu alespon zarytě věřila), ponižovala se. Moje maminka má od přírody štíhlou postavu, a celou základní i střední školu jsem slýchala, že vypadá lépe jako já. Byla to pravda. Dostávalo se mi posměšků za váhu, za bílou kůži posetou pihami, za brýle. Jeden den se mi ale zapsal do paměti, nikdy na to nezapomenu.
Na střední škole jsem stála u své skříňky, bylo po škole, navlíkla jsem na sebe x vrstev, které jsem nenáviděla, protože jsem byla opticky ještě větší, a hodila si na záda batoh. Pak jsem si potřebovala upravit culík, a taky jsem tak udělala. Naproti mě stál školní idol. Když jsem zvedla ruce, cítila jsem jak se mi vykasaly ty svetry, a když jsem zvedla oči a podívala se na něj, všimla jsem si, že kouká na moje vyvalený břicho a naznačuje kamarádovi, že zvrací. Celý odpoledne jsem byla zavřená doma v pokoji, brečela, hledala stránky o tom, jak se stát anorektičkou a přitom do sebe ládovala čokoládu. Moje hlava byla zmatená a srdce bolavý.
Jak jsem dospívala a získávala určité zkušenosti, začalo mi to pomalu docházet. Ve 22 letech jsem se odstěhovala do Austrálie a rozhodla se, že se začnu věnovat tomu, co bych měla mít na světě nejradši. SOBĚ.
Psaní, cestování, fotografování, tvoření čehokoliv, to je moje láska. Začala jsem cestovat a psát o svých dobrodružstvích, cest z Austrálie, Brazílie, Fiji… Bylo to skvělé. Jak jsem se ale dostala do světa sociálních sítí, jako by mě to hodilo zpět do do dne, kdy mi bylo 16 a nejkrásnější kluk na škole při pohledu na mé břicho dělá, že zvrací. Jenže teď se chtělo zvracet mě. Z toho obrovskýho tlaku, z tý neustálý šikany o tom, co je krásný, jak máme být štíhlý, dokonalý, vysportovaný, umělý a hlavně VŠECHNY STEJNÝ. Bylo mi z toho smutno… podívala jsem se na své okolí a zjistila, kolik žen a dívek se trápí kvůli tomu, jak vypadají, celé roky. Moje maminka po porodu mého brášky přibrala, a byla nešťastná. Moje kamarádky, jedna řešila, že je moc tlustá, další, že je moc hubená, já že jsem moc malá, a další že je zas taková a maková.
A v tom jsem si uvědomila, že tohle musí přestat. Že potřebujeme vydechnout, a uvolnit se. Naučit se být zase samy sebou, umět nosit svou jedinečnost a příběh. Každé tělo je jiné, každá osobnost je jiná. Jsem zastáncem zdravého životního stylu, pohybu a klidného života bez stresu, ale už je mi jasné, že pokud já se svými 160 cm budu jíst přesně jako moje kamarádka se 180 cm, nebudeme nikdy vypadat stejně. A pak mě to začalo bavit. Začala jsem si užívat být sama sebou. A tak jsem si přála, aby to zkusily i další holky. Jednou jsem řekla svůj názor a projekt se rozšířil na všechny strany.
Úryvek z mého článku:
” Normální je, že se holky v pubertě zakulatí. Normální je, že každá žena ma jinou stavbu těla. Normální je, že ženy mají celulitidu. Prostě to tak je a na váze přitom nezáleží. Normální je, že má žena po porodu strie a povislou kůži na břiše. Normální je, že jsou ženy, které by rády přibraly, ale metabolismus jim to nedovolí. Normální je, že jsou ženy, které se celý život snaží zhubnout. Normální je, že nám šediví vlasy. Normální je, že se nám od smíchu a sluníčka, ale i starostí, dělají vrásky. A normální je vidět všechny tyhle ženy jako ženy KRÁSNÉ. Normální je, když se ženy přijmou takové, jaké jsou.”
#ZaNormalniHolky není projekt pouze o vzhledu, je to také o hlavě a o postoji. Je to o tom přestat dělat to, co nám říkají druzí. Ať už se jedná o to, jak vypadáme, jak se oblékáme, co v životě děláme za práci, jaká děláme rozhodnutí. Toužím zase vidět přirozenost v dívčích očích i duších. Chci vidět úlevu a to, že se do sebe třeba i doopravdy zamilujeme. Ne, že si to jen přečteme a řekneme si: Jo, pravda! Ale že to na sobě začneme také praktikovat.
Projekt můžete podpořit na https://www.instagram.com/ZaNormalniHolky/ tak, že se vyfotíte ve své nejpřirozenější podobě a fotku postnete na svém profilu a označíte @ZaNormalniHolky a nebo #ZaNormalniHolky. Věřím, že můj projekt má smysl a vidím to denně ve svém Inboxu. Vy děkujete mně a já děkuji vám <3
Be – YOU – tiful, vaše Christie ✿
