Možná jste také multifunkční matka, která všechno zvládne? Není unavená, pořád se směje. Jen možná přehnaně plánuje. Hlavně žádné prostoje v kalendáři. Organizace musí frčet na sto procent. Na všechno má odpověď, se vším si ví rady. Když to náhodou nejde, zatne zuby a jede na dřeň. TO přece DÁ.
Ne nadarmo se říká “nehoda není náhoda“.
Začalo to vlastně už předchozí týden v pondělí. Dopoledne jsem měla téměř dvě hodiny „k dobru“ a využila je k dotváření svícnů pro děti na školní jarmark. Do práce jsem se doslova zanořila. Z mého parádního flow mě vytrhl telefonát kolegyně. Dotazovala se, zda jsem již zaparkovala a najdeme se, nebo jsem ještě na cestě. Pár vteřin jsem za hlubokého ticha vzpomínala, kdeže to mám být…
Na sobě vytahané triko, vlasy ledabyle sepnuté, ruce umazané od vosků různých barevných svíček a omotané ztvrdlými cáry tavicí pistole. BINGO! Došlo mi okamžitě. Za pět minut na schůzku u klienta, ve městě vzdáleném půl hodiny autem, rozhodně nejsem schopna dorazit. Přiznala jsem kolegyni, kde jsem, co dělám, a omluvila se, že to opravdu nemůžu stihnout. Sice mě pochválila za ukázkové flow, ale nadšená ze mě rozhodně nebyla. První varování. Bohužel nevyslyšeno. Beránek si dál frčí na vlně…
Je druhá adventní neděle, při večerním čaji si reviduji uplynulý týden a v kalendáři projíždím nadcházející. Má okýnka jsou od rána zaplněna zbývajícími předvánočními schůzkami s klienty. Přemýšlím, kdy budeme péct s dětmi linecké cukroví. Jediné cukroví, které doma společně vyrábíme a děti ho milují.
V pondělí ani v úterý to kvůli tréninku holek nejde. Zřejmě by to šlo ve středu-všichni mají odpoledne volno. Vlastně ve středu taky ne, budu pracovně mimo město. Ve čtvrtek mám seminář v Praze a holky trénink. V pátek má nejstarší dcera narozeninovou oslavu. Sobota…? Po týdenním maratonu si představím sobotní kuchyň plnou mouky, cukru, rozpatlaného másla… a dětské radosti…Přesto se mi chce křičet „Ne, to NÉÉÉ…v sobotu budeme konečně odpočívat!“
Nevím, co to do mě vjelo. Snad mě namotivovala původní představa volné a odpočinkové soboty? Zcela neplánovaně:-) jsem se rozhodla, že linecké upečeme v úterý odpoledne. Mladší dcera na trénink výjimečně nejde, takže mám hned dva malé pomocníčky. Jde nám to skvěle. Rozválím předem připravené těsto, oba vykrajují uprostřed kuchyně a dávají na plech. Na minutu si odskočím k počítači, abych ještě stihla do pěti odeslat rozepsaný mail….
BUM!!! Naplněná skleněná dóza s moukou se roztříštila snad na sto kusů. Na zemi se rozprostřela bílá moučná poušť. Nebo spoušť? Snažím se konejšit syna. Přesto odchází trucovat za roh, protože mu nedovolím střepy sbírat. Mouka kam se podíváš. Zatnu zuby, napočítám do deseti, vyberu střepy, něco nametu na lopatku a na zbytek mi nakonec syn přiváží vysavač. Mrknu na čas-ještě máme hodinku a něco. Paráda! Teď už to bude rychlovka. Skoro jsem se trefila. Moučný koberec celkem rychle mizí.
Za zády začínám cítit velmi intenzivní zápach spáleného. Otočím se a nevěřím svým očím. Zatímco mouka přede mnou díky vysavači ubyla, za mnou rapidně přibyla. Celkem nekoncentrovaně. Máme zasněženou kuchyňskou linku i podlahu. Sakra, jak je tohle možný?! Po otevření vysavače zjišťuji, že je protržený sběrný sáček. Zřejmě zapomenutý střep sáček roztrhl a způsobil moučnou kalamitu všude-uvnitř vysavače, v motoru i směrem ven. Mé hlasité komentáře děti rychle zaregistrovaly. Přibíhají do kuchyně a propukají v jásot. „V naší kuchyni sněží!“
Nevím, zda se mám smát nebo brečet. Snažím se zamést zbytky mouky i střepů ručně. Jelikož jsem vyloženě technický typ, nejprve mě napadne mouku z vysavače „vyfoukat“ fénem na vlasy. Bohužel to neklaplo. Fén za chvíli vypovídá službu a končí spolu s vysavačem v plastovém pytli. Vysávat ani fénovat už nikdy nebudou…Po téměř hodinové likvidaci sněhové bouře doděláváme společně poslední vykrajovaná kolečka a šup s plechem do trouby. Máme hlad. Honem, večeři.
Děti připravují stůl. Z malého pošťuchování kolem něj je nakonec velká a nehezká scénka, kdy syn pokřikuje na svou špejličkovou ségru, že je smradlavý tlusťoch. Ta mu okamžitě vrací jinou nelichotivou přezdívkou, honí se okolo stolu, děsně u toho ječí. Tohle už nedávám! Odcházím odevzdaně z kuchyně se slovy, ať se navečeří sami, že už je toho na mě moc.
V ložnici se svalím na postel. Souběhem všech dosavadních, ne zrovna příznivých událostí cítím, jak mi tečou po tváři slzy. KONEČNĚ. Vždyť jsem SAKRA úplně normální ženská. Máma, která nemůže vydržet všechno (i když se to občas může zdát naopak). Hlavou mi běží osvobozující myšlenky. Můžu si přece dovolit NĚCO nezvládnout. Můžu si dovolit dělat chyby. Hlavně si ale teď můžu dovolit plakat a pustit emoce ven. Tak moc se mi ulevilo…
Dole je ticho. Z letargie mě probouzí smrad spáleného cukroví a křik dětí: „mamíí, ty kolečka jsou strašně hnědý!“ Jasně, na troubu jsem úplně zapomněla.V kuchyni vyndávám totálně spálený plech lineckého cukroví. Děti beze slova zírají na náš společný výtvor. Na zemi leží pytel s odepsaným vysavačem a fénem na vlasy. Ticho rozřízne nejmladší se slovy: “Maminko, ten den se nám dneska úplně nepoved, viď?… ale to nevadí, hlavně, že je nám dobře…“
Obejmu ho a přemýšlím, jestli je mi dobře. Do hlavy se mi snaží vkrást vnitřní našeptávač: vysavač, fén, dóza, materiál na linecké, nový vysavač, nový fén. To máš holka, aspoň za dvanáctku. Do toho škodolibě skáče zpropadená benzínka z předchozího dne. Ale co, čert to vem! Hlavně, když jsme zdraví.
A vlastně jo, teď už je mi dobře. Syn mě vede ke stolu, na kterém je talířek s kouskem sýra, třemi rajčátky a malá čokoládka z adventního kalendáře. “To je pro tebe, maminko. Chtěli jsme ti to odnést do ložnice, ale když jsi přišla zachránit to cukroví…“ Zase mě dostaly, zlatíčka moje.
Večer přemýšlím, co všechno se za poslední týdny stalo. A to ještě netuším, co mě čeká po zbytek týdne (pokračování neobyčejných historek jednoho obyčejného prosincového týdne si můžete přečíst na blogu).
Milé mámy, nešilte, neplánujte, přehnaně neuklízejte, nenakupujte… Nemusíte napéct deset, dvacet, třicet 🙂 druhů cukroví!!! Zapalte si aromalampu, dejte si něco dobrého, hoďte nohy aspoň chvíli na stůl a užívejte přítomný okamžik! Rozhodně nechtějte všechno a najednou. Opravdu to NEJDE!
Prostě buďte tady a teď…*heart*
