Znepokojivý román o hledání a ztrácení těch nejbližších.
Běla a Sabina vyrůstaly jako dokonale na sebe napojená jednovaječná dvojčata — dokud jejich symbiózu nezačala rozežírat drogová závislost. Jejich matka prožila svůj život v paralyzujícím smutku z osudu jedné dcery a v marné snaze zakrýt ho před tou druhou, která svůj život takříkajíc zvládla.
Ve stejném roce jako obě dívky se v české vesnici na Ukrajině narodil Vitalij, který se rozhodl řešit neutěšenou ekonomickou situaci odjezdem do vysněného Česka, země svých dávných předků. Práci dostával od Luboše, obchodníka s bílým masem, který jednou dostal odvážný nápad…
Všechny postavy propojí dítě, které se po mnoha letech začne nepříjemně hlásit o slovo. Co vlastně chce? Má právo jim po tak dlouhé době vtrhnout do životů a znovu je obrátit vzhůru nohama? Román Běsa volně souvisí s románem Malinka a klade nesnadné otázky, co to znamená být něčí otec nebo matka.
Kniha mě nadchla už samotnou obálkou. Ačkoli žádné veselé čtení to tedy není. Hodně se mi vracely pocity, jako když jsem před mnoha a mnoha lety četla Děti ze stanice ZOO. Kniha má hodně podobnou bezvýchodnou atmosféru zmaru, lidského zoufalství a více či méně potlačovaných výčitek. Děj zahrnuje spoustu lidských osudů, které by člověk klidně sledoval i dál v nějaké další knize. Deník na konci knížky vše ještě korunuje. Smutné, bolestné, ale opravdové. Skvělá kniha, kterou doporučuji si přečíst.
