Když bych měla tuto knihu nějak shrnout jen dvěma dojmy, tak budou:
Náznak počínajích zlatých devadesátek, taneční hudby, která se už nikdy neopakovala, a i když má hlavní hrdina této knihy jiný vkus, TOHLE z toho prosakuje! A oslovuje každého čtenáře, který tuhle dobu zažil.
Zděšení a myšlenky typu “to jsme lidi?”, když si uvědomíte, že na bosensko-srbských hranicích v tu dobu probíhala zcela nesmyslná válka.
Ačkoliv je příběh vyprávěn očima patnácti až sedmnáctiletého dospívajícího chlapce, v jeho okolí uprchlického komplexu stojícího hned vedle turistického hotelu, stále přichází zvenčí emoce, informace, drobné střípky, díky kterým pochopíte, jak velkým handicapem je prožít jako dítě válku: ztratit domov, nevědět o bratrovi, vidět smrt a nést si vlastní fyzické zranění životem….
Lehké, oddechové čtení o těžkém tématu. Když jsem přemýšlela, co Ukulele jam odlehčuje, tak je to právě jeho mládí, puberta, lehkost bytí – a na druhé straně viditelná těžkost bytí starší generace, jeho rodičů. A nesmyslnost celé války…*sad*
