Na svých cestách a toulkách jsme potkali ledasco, ovšem toto místo je tedy unikát. Dozvěděli jsme se o něm díky kešce a zvědavost byla natolik velká, že jsme se sem, cestou do skanzenů, museli jet podívat.
Majitelem a tvůrcem je pan Lubomír Votava, který z nich čerpá pozitivní energii. Panenky jsou pro něj médium, z kterého na něj přechází energie. Když zapálí svíčku a dívá se do očí některé z nich, vidí v jejích očích dítě, které si s ním před sto lety hrálo. Panenky mají souvislost s jeho dětstvím, protože prateta za války posílala takové panenky jeho matce do Čech. Panenky sbírá všude, u kontejnerů, od lidí, ale nosí mu je i neznámí dárci, kteří je nechávají sedět na pozemku před domem.
Jinak v “listingu” zmíněné keše, která nás na místo přivedla se ještě píše: Kromě věšení panenek a dalších hraček má pan Votava své další zvláštní rituály: “Vstávám v jednu hodinu v noci. Pak vypiju na lačno pár litrů vlažné vody, oholím se a jdu se umýt ven ke studni. Za každého počasí. Když je mínus dvacet, tak než dojdu zpátky do chalupy, jsou na mně rampouchy.” A tím to nekončí. Kvůli sázce chodí následně v noci se psem do pět kilometrů vzdáleného Hlinska. Tam se na náměstí otočí a jde zase zpátky. Už takhle chodí 17 let každý den, nevynechal ani jednou. “Nemocný nebývám, nikdy jsem nevynechal a budu tak chodit ještě dalších 13 let, tak zněla sázka – 30 let, každý den,” popisoval v tisku 9.11. 2014.
A jak jsme se dozvěděli při zakládání kešky, můžete se sami kdykoliv přesvědčit, že ve svém rituálu pokračuje i v současnosti, jen trasa je trochu pozměněná. Chodí 15 km v noci a odpoledne přidává další, desetikilometrovou, procházku. A nehodlá s tím přestat! 🙂
Je pravda, že my jsme měli štěstí a pana Votavu na místě také zahlédli, jen tak do půli těla pobíhal kolem domku, odpověděl na pozdrav a popřál nám pěknou podívanou a vypadal tedy velmi vitálně a fit.
Jako panenky jsou hodně zvláštní, ale co je k nepřehlédnutí, je i krásně upravená zahrada. Jahodky, kapradiny a všechny další rostliny na zahradě vysázela Lubomírova matka. Majitele ovšem zajímá něco jiného – tvarování dřevin: „Mám moc rád borovice. Dobře se tvarují nejen koruny, ale i kořeny. Tvarování stromů je ale dřina, i když se to nezdá. Když tvaruju buk, na který už musím použít štafle, tak třeba celé dopoledne lezu nahoru a dolů a obhlížím z dálky, jak to bude vypadat. I šedesátkrát. Musíte mít představivost, abyste dokázal ten strom vidět ne teď, ale po dvaceti letech”.
Je přesvědčen o tom, že lidské výtvory by neměly z přírody příliš vyčnívat, proto svou chalupu nechává z jedné strany mizet pod vrstvou břečťanu a loubince. Břečťan, loubinec a zimolez pokrývají i zbytky stodoly.
Úctyhodné množství kamenů – vyskládaných i volně ležících – navozil na zahradu jen na trakaři. Mnohé mají bezmála metrák a pocházejí z míst i deset kilometrů vzdálených. Také jezírko vybudoval vlastníma rukama.
Každopádně, budete-li mít cestu do skanzenu na Veselém kopci, doporučuji i návštěvu ve Rváčově.
