Můj první den proběhl a já mám pocit, že se z toho potřebuju vypsat. Je to poprvé, co jsem se vydala někam sama a aniž bych tady někoho znala. Vstávala jsem brzy, dala jsem si snídani, jako každý den a nic určitého jsem necítila kromě nervozity z neznámého. Na letiště to z města trvalo něco málo přes hodinku a dorazila jsem tam bez velkých komplikací.
Rozloučení s mojí kamarádkou jsem chtěla prostě jen přejít, ale jak už to tak bývá, lidi to nenechají jen tak a když jsem se ráno vzbudila, celý dům byl vzhůru a spolubydlící na mě čekali, aby se se mnou mohli rozloučit. Ale uvědomění z toho, že za pár hodin budu na jiném ostrově přišlo až mnohem později. Letadlo mělo zpoždění a tak jsem na letišti seděla několik hodin, ale nevadilo mi to. Jen jsem přemýšlela, rozhlížela jsem se kolem sebe a pozorovala ostatní, přemýšlela, kam asi jedou a co se jim honí hlavou a jestli někdo z nich taky jede sám, jako já.
Do Wellingtonu jsem se dostala až po poledni a naštěstí se mi podařilo přesvědčit kluka, který mi pronajímá pokoj, aby na mě počkal a pomohl mi se dostat do města. Hodila jsem si baťoh do bytu, cesta z letiště byla dlouhá a moje krosna není zrovna kamarádská k mým zádům, takže jsem měla co dělat, abych to všechno donesla, ale z hrdosti jsem pomoc nepřijala, i když byla nabídnutá jen tak, aby se neřeklo.
Byt docela ujde, říkala jsem si. Trošku to tady zapáchá, ale protože tady žili jenom kluci, tak mě to moc nepřekvapilo, jinak vše bylo celkem naklizené. Měla jsem paranoidní představy před příjezdem o tom, jak je ten kluk jen nějaký podvodník, který mi sebere peníze a já už se do domu nikdy nedostanu a i když vypadal trochu podezřele, strávil se mnou celý den, ukázal mi město, což by asi jen tak nikdo neudělal, ale vlastně nic extra o sobě neřekl.
Rozdala jsem pár životopisů a zítra budu pokračovat, budu se modlit, abych něco našla a mohla co nejdřív začít pracovat, protože sedět doma mi rozhodně nesvědčí a hlavně mám čas je do půlky února, abych něco ušetřila a pak bych ráda vyrazila někam za teplem, protože to vypadá, že tenhle rok na Zéland léto nedorazí a nebo možná ano, ale s velkým zpožděním.
Tak tady sedím a vybaluju, snažím se představit se navzájem se svým pokojem a trochu si to tady zkrášlit, aby se mi tady líp existovalo. Ještě je potřeba dokoupit nějakou tu svíčku, nebo malou lampičku, aby to bylo trochu útulnější a taky se trochu uklidnit a říct si, nic se neděje, je to pouze dočasné. Nic netrvá věčně a jednou snad budu na sebe pyšná, že jsem vycestovala sama. Tak mi držte palce a doufám, že se to alespoň dobře četlo, protože mně to psaní rozhodně pomohlo a jsem hned o něco klidnější.
