Nastal ten osudný den, kdy jsem nastoupila v Číně do práce. Poté, co mi ukázali pracovní místo a stručně shrnuli, co tak asi v následujících měsících bude mou náplní práce, se šlo na večeři. Do firmy jsem nastoupila ještě s jednou Češkou Míšou, ale hned po příchodu jsme byly rozděleny každá do jiného oddělení. Na večeři jsme však byly pozvány obě, protože největší šéfy máme společné.
V Číně nenajdete mnoho lepších restaurací, které by měly otevřenou místnost se stoly vedle sebe, tak jako to známe. Tady mají uzavřené salonky a v každém je jeden velký kulatý stůl. U našeho kulatého stolu už na nás čekalo šest Číňanů. S Míšou jsme si připadaly dost divně, že jsme tam jediné holky. Na klidu nám moc nepřidalo ani to, když nás rozesadili od sebe, tak abychom každá měla vedle sebe Číňany. Začínala jsem si připadat jak společnice…
V této restauraci neměli jídelní lístek, ale velkou místnost plnou různých akvárií s mořskými věcmi a spoustu talířů, kde bylo ukázáno, jak vše vypadá. U vchodu se k nám připojila čišnice, která si psala vše, na co jsme ukázali. Náš vedoucí nás vzal sebou, abychom si vybraly, co chceme jíst. Za celou dobu se zeptal ale jen jednou, co vlastně chceme. Když jsem ukázala na krevety, celkem neochotně je objednal a tak jsem už raději mlčela. Číňani sní úplně všechno a čím hůře to vypadá, tím je to pro ně větší lahůdka. Na nějaký jezení i očima se tady vůbec nehraje. Náš šéf ukazoval na fakt nechutný věci a mně začínalo být špatně při pomyšlení, že to budu muset jíst.
No a teď už zpátky ke stolu!
Jídlo ještě nemáme, ale už se otevírá nějaká čínská pálenka s 58 % alkoholu. Až na jednoho Číňana všichni razantně odmítají. Bábovky! Nás se klasicky nikdo na nic neptá a přede mnou už stojí vrchovatý panák. Jasný, pohoda, jednoho panáka hravě zvládnu a klopím to tam na ex. Snažím se netvářit tak, že bych to nejraději vrátila zpátky do té skleničky a předstírám úsměv. Panáka mi ihned dolévají. O deset minut později se to opakuje, úsměv už mi nejde tak skvěle předstírat, protože je to fakt hnus. Zlatá slivovice! Opět mi dolévají a já se začínám bát, že než přinesou jídlo, tak se budu válet pod stolem. Domlouváme se s Míšou, že dalšího panáka už obě slušně odmítneme. No, to jsme ale dost naivní. Nikoho nezajímá, že už dalšího nechceme, vysvětlují nám, že je to slušnost, a že se to neodmítá. Nejvíce melou ti, co pijí čaj. A tak přichází další panák. Čaj mi došel, takže to zapíjím pivem. Skvělá práce Báro, jsi opravdu princezna!
Konečně jídlo. Výhoda kulatých stolů je, že se všechno dá doprostřed a berete si, na co máte chuť. Nosí jeden talíř za druhým, ale já si stále nevybrala, co budu jíst. Všechno vypadá fakt strašidelně. Vybírat si nakonec ani nemusím, protože kolega vedle mi nabírá všechno, co se líbí jemu. Do všeho mi přidává chilli, snažím se mu vysvětlit, že nemám ráda moc pálivá jídla, ale on mi nandá ještě víc. Ze všeho vyjídám zeleninu a tvářím se, že je to to nejlepší, co jsem kdy jedla. Odmítat jídlo je v Číně dost totiž neslušný. Navíc se před námi chtějí vytáhnout, takže objednávají ty největší delikatesy. No jak pro koho delikatesy…Napjatě očekávají, jak se budu tvářit po každém soustě. Kdybych měla u sebe igelitový sáček, nenápadně bych to tam všechno dávala. Takhle musím ale bojovat. Přichází další panák a nějaké řeči o tom, že s tím pitím děláme hrozný cavyky.
Můj boj s jídlem není zdaleka u konce. Sahám pro klas kukuřice hůlkama a obratně ukusuju. Při dalším kousnutí mi však kukuřice vyletí a spadne do klína. Všiml si toho úplně každý! Kukuřici si lovím mezi nohama a všichni se hlasitě smějí. Přichází další přípitek, tentokrát máme dovoleno pivo. Míša ale ještě před přípitkem celou skleničku vylejvá přímo na sebe. Smáčím rty pivem, ale dostávám kázání, že když se řekne „Gan-bei!“ znamená to do dna. A tak tam klopím pivo na ex, protože nechci nikoho urazit.
Tohle se pravidelně opakuje a já se děsím okamžiku, až budu muset vstát. Na mém talíři se objevuje mořská okurka a mně se začíná dělat fakt špatně. Stále na mě koukají, něco říkají v čínštině a neustále se smějou. Připadám si hrozně. Zatímco v Čechách jím úplně všechno, tak tady nejsem schopna sníst téměř nic z celého stolu, ale musím. Odcházím na toaletu, kde na mě dolehne všechen stres za posledních pár týdnů a to, že si připadám jak největší debil od té doby, co jsem přiletěla do Číny. Připadám si, jak když nic neumím a vlastně vůbec nevím, co tady dělám. Rozbrečím se…
Po pár minutách si utírám slzy, oplachuju obličej vodou a vracím se ke stolu. Očividně je na mně poznat, že jsem brečela. Jeden Číňan se začíná smát, že se mi stýská po domově. Normálně se mi vysmívají! Bojuju s tím, abych se nerozbrečela znova, tak moc se snažím, ale nezvládám to. Slzy se mi opět kutálí po tváři. A nenapadne je nic lepšího, než si zase připít.
Pokračování článku s praktickými 10ti radami, na co si dát v Číně při stolování pozor najdete na www.beckovyblog.cz.
Budu ráda za jakékoli komentáře! 🙂
